armida - libreto i. dějství
1. výstup
ŽENSKÝ SBOR:
Jak z dervišových prstů řinou
se vonná zrnka růžence,
tak v klidu naši dnové plynou
a splítají se do věnce.
Slyš, ptáče volá v klenbu stinnou
k hrám lásky šťastné milence.
MUEZIN:
K čtyřem úhlům světa
zní má píseň stálá
k slunci a zpět slétá:
"veliký je Alláh!"
MUŽSKÝ SBOR:
Jdou kupci dlouhou pouště plání,
kde šakal hryže sprahlou kost,
jim lupič hrozí ostrou zbraní
a slunce žár a živlů zlost,
však nesou pro šíj našich paní
šperk, zlata, perel vzácný skvost.
MUEZIN:
Hvězdy pojí úže
láska boží stálá,
svět je velká růže,
na niž dýchá Alláh!
ŽENSKÝ SBOR:
Kde oázy stín vlídný láká,
tam odpočine poutník rád,
naslouchá sladké písni ptáka
a cítí zdroje šumný chlad
a zadívá se na oblaka,
jež vidí v dál se větrem hnát.
MUEZIN:
Z tmy se rodí jitro,
proměna to stálá,
zvonem buď tvé nitro,
který volá Alláh!
MUŽSKÝ SBOR:
Co z dálky přines´ kupec pilný,
to za hradbami přísných měst
svým chrání mečem vojín silný,
by v slunce záři, svitu hvězd
všem v oddech mohla kratochvilný
vždy ustavičná radost kvést.
MUEZIN:
K čtyřem úhlům světa
zní má píseň stálá
k hvězdám a s nich slétá:
"veliký je Alláh!"
SMÍŠENÝ SBOR:
Jak z dervišových prstů řinou
se vonná zrnka růžence,
tak v klidu naši dnové plynou
a splítají se do věnce.
Slyš, ptáče volá v klenbu stinnou
k hrám lásky šťastné milence.
2. výstup
HIDRAOT:
Co znamená trub hlahol výstražný,
tvůj chvat, Ismene! Běda, co se stalo?
ISMEN:
Ba, v okamžik jsem přišel převážný,
bych pravdu říci moh´ ti, co se dálo.
HIDRAOT:
Nuž, mluv!
ISMEN:
Já nesu zprávu nečekanou,
však dříve hleď, ať ustoupí ti stranou!
HIDRAOT:
Nuž, vypravuj a nerozdírej dál
mé srdce, kterým zmítá těžký žal;
dost na tom již, a to mne smutkem střebe,
že nechce Armida za chotě tebe,
má ještě nový trud se pojit k tomu?
Ó, tuším strašnou kletbou svého domu!
ISMEN:
Jak mohla by mě také milovat,
když pro jiného zřím ji mocně plát;
ty dlouhé její v hájích procházky,
ty divé hony - mně se pouze vyhnout
mně, k němuž vzhlíží s nudou, bez lásky,
jejž výsměchem svým touží vždy jen stihnout
a potají ty vzdechy ztlumené,
to naříkání, to omdlévání,
jeť srdce její těžce raněné.
HIDRAOT:
Však novou, jinou zprávu neseš teď;
ó, neváhej a dej mi odpověď!
ISMEN:
Já nevím, pane, zda to víš,
že Frankové jsou tady již.
HIDRAOT:
Jak Frankové?
ISMEN:
Ba, valné voje!
HIDRAOT:
Jsi šílený?
ISMEN:
Ba, oči moje
jich zřely nekonečné pluky,
já slyšel polnic jejich zvuky.
HIDRAOT:
Rci, odkud přišli a kam spějí,
co vede je k nám, co as chtějí?
ISMEN:
Z dalekých končin severu
sem přicházejí v záměru,
jenž záminkou, prý osvobodit
jdou boha svého svatý hrob;
v tvém kraji budou zhoubu plodit,
dnes král - již zítra budeš rob!
HIDRAOT:
Co dělat - rychle svolám voj,
když chtějí zmar, ať mají boj!
ISMEN:
Jen pomalu, svou prudkost zkoj!
Svět západní se na tě žene,
ty východu jsi první stráž,
tvé vojsko špatně připravené
a ty jim sotva odoláš;
již padla Gaza, pad Tyr
a dál se hrne jejich vír
a rostou jako bouře valem
za sebou močál krvavý
a ptáš se, kdo je zastaví?
I řeknou tobě Jerusalem;
však ty bys, králi, bláznem byl,
těm slovům kdybys uvěřil,
ti půjsou dál a stále vpřed,
snad chtějí dobýt celý svět.
HIDRAOT:
Však rci, mám v této hodině
klást ruce v klín svůj nečinně?
ISMEN:
Ty špatně v budoucnost vidíš
a zbraněmi nic nepořídíš.
HIDRAOT:
Nuž říci, kde cesta spásy jest,
když slabý meč?
ISMEN:
Buď silná lest!
HIDRAOT:
Ó, nech mně slyšet spásy zvěst!
ISMEN:
Lstí zvítězíš! Ty zjevně neozbrojíš
lid věrný sobě, necháš klidně projít
voj křesťanský na dostřel z praku k městu,
však na jedno jen ucho budeš spát.
Armidu pošleš ve křesťanský tábor,
ať zbájí zvěst si pravděnepodobnou,
to jedno, jí v tom věrně půjde k ruce
vděk postavy a kouzlo lepých vnad;
ať pomate tam rytířům všem hlavy,
na vůdce sama ať své hodí sítě,
já získám tím, na tajnou svoji lásku
v tom dobrodružství zapomene snad,
neb strojit pikle, dobrodružné žerty
a úsměvem vylhanou též slzou
přilákat srdce mužská do tenat
vždy ženy těší, lest ta povede se.
Ji pošli v tábor, ať všem splete hlavy,
ať vznikne nesvár v jejich slavném sboru,
ať zášť je hlodá, ctižádosti hlad,
ať na sebe pak tasí vztekem meče,
ať sebe zdáví závistí a záštím
se utkají a vesměs udolají
a zničí. To jest rada má, můj spád!
HIDRAOT:
Však bude-li jen chtíti Armida
nám pomocná být v tomto díle zkázy?
ISMEN:
Zda bude chtíti? Řekni, ona musí!
Lstí rozšlápneme jen ty francké plazy,
kříž zdeptáme jich, přeražený v kusy.
HIDRAOT:
Je bájí mně, co tvůj ret povídá,
však zetěm budeš mým, věř dozajista,
když lstí svou zkrušíš nepřítele!
Tam přichází, s ní promluv okamžitě!
ISMEN:
Líp tobě sluší to, je tvoje dítě;
já přijdu trochu pozděj´ s důkazy
a kouzly vyvedu tě z nesnází,
snad kdyby měla zprvu odporovat.
HIDRAOT:
Jde sama sem - čas na chvíli se schovat.
ISMEN:
A dříve zdaleka ji pozorovat.
3. výstup
ARMIDA:
Za štíhlou gazelou
v houštinu setmělou
ráno jsem s veselou
chvátala myslí;
náhle ve háje tmách
divný mě schvátil strach,
napjatý luk můj v prach
sklonil se svislý!
Jak zářný archanděl
v zlaté se zbroji skvěl,
v duši mou tisíc střel
sypaje zrakem,
jak jsem ho ve snění
vídala v tušení,
k němu jsem v mlčení
zřela jak mrakem.
HIDRAOT:
Zda rozumíš?
ISMEN:
Ni slova, pane můj!
HIDRAOT:
Zas blouzní, ubohá.
ISMEN:
Dál poslyšme!
ARMIDA:
Nežli jsem vztáhla dlaň,
šípem sbod´ moji laň,
schvátil ji a s ní v pláň
pustil se dále,
na mě se neohlíd´,
a přece z duše klid
vyrval mi, že můj cit
ztápí se v žale.
Odešel - jen se mih´,
jak paprsk ve větvích,
gazelou chtěla bych
raněnou býti!
S hrdostí jeho šíp
nesla bych jistě líp,
sotva by krok můj shýb´
u cesty kvítí!
HIDRAOT:
Slyš, Armido!
ARMIDA:
Můj otče, to tvůj hlas!
HIDRAOT:
Co nutného ti, dcero, říci mám.
Mne vyslyš vlídně.
ARMIDA:
Otče, poslouchám.
HIDRAOT:
Nuž tajně tobě pouze do ucha
ti prosbu svoji mohu zvěstovat,
jde o trůn můj, o blaho říše mé,
o štěstí tvé i tvoji budoucnost.
Pojď, vyslechni mě.
ARMIDA:
Ó, má budoucnost!
ISMEN:
Ty sladké výmluvnosti duchu,
na jeho jazyk sestoupiž,
ať přesvědčivě zní ji k uchu,
čím hrozí nám zde Kristův kříž,
ať ku jeho se prosbě skloní,
neb nerad sahám v říše čar,
neb přeludů kde roj se honí,
dost častým hostem bývá zmar.
Sem, okřídlená slova, spějte
a zněte mocně v její sluch,
mé lásky zvěst jí v duši lejte,
ať zkvete kořen mojich tuch!
Ať ku mojí se prosbě skloní,
neb nerad sahám v říše čar,
a zvůlí místo lásky roní
se jedu krůpěj ve pohár.
HIDRAOT:
Vše marná slova, jazyk jako v křeči
se nehne, nezná naše nebezpečí
neb nechce znát.
ISMEN:
Pak užij přemoci
a kletby, třeba její pomoci,
neb bez ní ve svém každém snažení
jsme bez milosti všichni ztraceni!
HIDRAOT:
Nuž, slyšelas´ a hodláš poslechnout?
ARMIDA:
Já slyšela, však nechci.
HIDRAOT:
Řekni, proč?
ARMIDA:
Nic neláká mě k této výpravě.
HIDRAOT:
Což otce život - co ti vlastní trůn?
ARMIDA:
Nic, nedbám toho!
HIDRAOT:
Pak tě proklínám!
Pak nechci znát se více k tobě,
za nevděk svůj můj vezmi hněv,
a stejně na zemi jak v hrobě
proklínám v tobě vlastní krev!
Ty hnusem buď před tváří boha
a svým i cizím ohavou
a tvoje kam se šine noha,
buď slunce zář ti otravou!
ARMIDA:
Odešel, jen se mih´
jak paprsk ve větvích,
gazelou chtěla bych
raněnou býti!
S hrdostí jeho šíp
nesla bych jistě líp,
sotva by krok můj shýb´
u cesty kvítí!
HIDRAOT:
Co s šílenou? Nám dlužno jednati!
ISMEN:
Dost nerad, ale nucen, Armido,
ti odhalím, co z dálky hrozí nám,
snad uvidíš-li na své vlastní oči
náš jistý zmar, se pohnout přece dáš.
HIDRAOT:
Co počínáš?
ISMEN:
Nuž, nevěřící, viz!
SBOR (za scénou):
Za křížem vzhůru, bojovníci Krista,
vám odměna se na výsosti chystá,
tam v stínu chladném, v květu rajských palem
vás čeká věčný, boží Jerusalem.
Chraptivý hlahol
pekelné trouby
volá vás k radě,
knížata zhouby!
Hydry a draci,
sfingy a chiméry,
potvorní ptáci,
pekelné příšery,
pospěte již
v pekelný sněm,
na Kristův kříž,
skupte se sem,
že je naše vláda pevná,
všady zjevná,
ať zví to zem!
ARMIDA:
Jdu, otče, ráda, kam mne posíláš!
HIDRAOT:
Dík, Ismene, ty spasitel jsi náš!
ISMEN:
Ó, poslechni a šťastna býti máš!
HIDRAOT:
Ó, věru, nadpozemskou mocí
ten děsný obraz vykouzlen,
dík, dcero, nám že ku pomoci
se vydáš, jak vzplá zítra den!
ISMEN:
Ba věru, nadpozemskou mocí
se s ní stal obrat divný ten,
snad vstane jitro též mi z noci,
snad láskou budu oblažen!
ARMIDA:
Ne divů tvojich strašnou mocí,
mně láskou vzešel nový den,
on mezi nimi! Ku pomoci
ne vám, já půjdu sobě jen!
HIDRAOT:
Jak ňadro mé zas volně dýše
a bezpečněj´ zřím v budoucnost,
můj pevný trůn a má je říše,
jak přelud zmizí cizí host.
ISMEN:
Jak nadějí mé ňadro dýše,
teď vzbouřím duchů pekel zlost,
v prachu zdeptáme kříž v jeho pýše,
a naše bude budoucnost!
ARMIDA:
Jak štěstím ňadro moje dýše,
buď požehnána skutečnost,
jen k němu, k němu, z plné číše
chci píti lásky blaženost!
HIDRAOT:
Nuž, na cestu se, dcero, vypravíš?
ARMIDA:
Jak vyjde slunce zítra již.
HIDRAOT:
Mé budiž s tebou požehnání
i modlitba má stálá!
ISMEN:
Mé půjde s tebou vzpomínání,
ó, naděj má zas vzplála!
ARMIDA:
Jdu, s bohem, buďte na shledání,
jdu, kam si duše přála!
MUEZIN:
Veliký je Alláh!