armida

okolnosti vzniku

Po úspěchu s Rusalkou se skladatel začal ihned shánět po novém vhodném libretu - o jiné než operní tvorbě tehdy neuvažoval. Cesta k libretu Armida od Jaroslava Vrchlického však byla dlouhá. Skladatel měl v první řadě zájem o další spolupráci s Jaroslavem Kvapilem, ale k té – zřejmě vzhledem ke Kvapilově vytíženosti – nedošlo. Dvořák se tedy na okamžik vrátil ke svým náčrtům, kterými se zabýval již dříve, totiž k zamýšlené opeře na námět z české mytologie Vlasty skon. Libreto Karla Pippicha měl před Dvořákem v rukách kdysi už i Bedřich Smetana a po něm Zdeněk Fibich, ale ani jednoho z nich nezaujalo natolik, aby se rozhodli na něj komponovat. Zda se pro libreto definitivně rozhodl Dvořák, není známo, nicméně když ho zničehonic navštívil mladý Otakar Ostrčil s prosbou, aby od kompozice upustil, protože na opeře na tentýž text už pracuje sám, ochotně vyhověl. Podle vzpomínek Otakara Hostinského projevil v té době Dvořák zájem také o jeho libreto Popelka, ale i z tohoto záměru nakonec sešlo. Dlouhé měsíce tvůrčí nečinnosti byly u Dvořáka něčím naprosto neobvyklým. V dopise příteli Emilu Kozánkovi z února 1902 skladatel píše: „Jsem již více než čtrnáct měsíců bez práce, nemohu se k ničemu vypravit a nevím, jak dlouho ještě můj nynější stav potrvá.“

Když se v únoru 1902 Dvořák před básníkem Jaroslavem Vrchlickým zmínil, že marně shání kvalitní libreto pro novou operu, Vrchlický Dvořáka upozornil, že mu již před čtrnácti lety nabízel libreto s názvem Armida, ale Dvořák jej tehdy - snad zaujat jinou prací - odmítl. (Dvořák s Vrchlickým se znali již od doby společné práce na oratoriu Svatá Ludmila, ale byli v kontaktu také později, neboť v roce 1901 byli oba jmenováni doživotními členy Panské sněmovny Parlamentu.) Že se Dvořák pro Vrchlického text ani nyní nerozhodoval snadno, výmluvně dokládá vzpomínka Jaroslava Kvapila: „To byl tenkráte těžký porod: Dvořák se do toho nutil, k látce i formě neměl pravého poměru a býval jsem svědkem jeho mrzuté nálady. Občas mi vyčetl, že jsem ho nechal na holičkách.“ Fakt, že se Dvořák nakonec pro komponování Armidy rozhodl, nebyl důsledkem nadšení z libreta, ale spíše racionální úvahy - zřejmě celkem oprávněné - že kvalitnější text stejně k dispozici mít nebude. Svoji roli zřejmě sehrála i skutečnost, že se jednalo o „světový“ námět, po němž Dvořák léta toužil kvůli proniknutí na zahraniční jeviště, nebo fakt, že libreto některými rysy (povinnost k Bohu versus milostná vášeň) připomínalo Wagnerova Tannhäusera, jejž Dvořák vždy velmi obdivoval. Se zhudebněním začal v březnu 1902 a jak práce na opeře pokračovala, skladatel se přece jen postupně s libretem sblížil a podle vzpomínek syna Otakara se o něm dokonce vyslovoval pochvalně. Práce na opeře trvala poněkud déle než v případě předchozí Rusalky, téměř rok a půl.
 

libreto

Námětem opery je příběh hudebně zpracovaný již mnohokrát před Dvořákem (Lully, Salieri, Gluck, Mysliveček, Haydn, Cherubini, Rossini ad.). Jeho základem je epizoda z rozsáhlého eposu italského renesančního básníka Torquata Tassa Osvobozený Jeruzalém (1580), který se značnou fantazií líčí události první křížové výpravy. Armida je v Tassově eposu kouzelnice, jejímž předobrazem byla básníkovi mocná čarodějka Kirké, postava z řecké mytologie. V druhé polovině 80. let 19. století se začal Tassovým eposem intenzivně zabývat Jaroslav Vrchlický. Práce nad překladem Osvobozeného Jeruzaléma (dodnes jediný úplný český překlad) ho přivedla na myšlenku vytvořit na stejný námět i operní libreto. Nesledoval v něm přesně italskou předlohu, ta mu posloužila spíš jen jako základní inspirace pro vlastní pojetí příběhu. Text rozvržený do čtyř aktů má bohužel řadu nedostatků včetně nepříliš obratných rýmů a na některých místech velmi nezpěvných veršů. Jádrem příběhu, tak jak jej zpracoval Vrchlický, je vášnivý milostný vztah mezi Armidou, dcerou damašského krále Hydraota, a rytířem křížové výpravy Rinaldem, z nichž každý stojí na jiném břehu dvou znepřátelených táborů.

„Vzpomínaje dnes na onu generální zkoušku, jíž jsem byl přítomen, nemohu se zbavit dojmu, že u těch, kdož byli odpovědni za provedení nové opery Dvořákovy, nedostávalo se opravdu tehdy vůle k nejvyššímu vypětí sil a že nebylo ochoty Dvořákovi ve všem vyhověti. Nemluvíc o nemožné výpravě scénické [...] bylo především na Pickovi zřejmě znát, že koná svůj úkol bez žádoucího zaujetí a chuti, nechávaje např. rytmické rozkolísanosti mezi orchestrem a scénou i jiné poklesky projíti bez pozastavení a opravy.“ Generální zkoušky se na Dvořákovo pozvání zúčastnil také Leoš Janáček, který ve svých vzpomínkách uvádí: „Neviděl jsem dra Ant. Dvořáka nikdy tak podrážděného jako při generální zkoušce Armidy. Taktovka nevládla tělesu, p. Pták [představitel Rinalda] pro churavost nedošel; kostýmy účinkující svlékali, zkouška nedokončena...“

Samotná premiéra zklamala podle všeobecného mínění nejen hudebním nastudováním, ale také svojí odbytou režií a výpravou. Referuje o tom řada kritik v tisku: „Jsme přesvědčeni, že Vrchlický a Dvořák jinak si představovali na moderním jevišti kouzelné výjevy ,Armidy', jichž režie zhošťuje se jako věcí nepohodlných, bez invence a snahy po efektu účinném, nedovedouc se místy uvarovati ani směšnosti svého opatření. Nemysleli jsme, že dílo Dvořákovo v této příčině tak ledabyle bude vypraveno.“ Obecenstvo prý přesto na konci představení projevovalo nadšení nad krásou Dvořákovy hudby, ale skladatel již v té době nebyl přítomen; v průběhu večera musel pro zdravotní potíže opustit divadlo. Premiéra se odehrála 25. března 1904 a zanedlouho nato, 1. května, Antonín Dvořák umírá. Povrchní nastudování Armidy mělo na skladatelův duševní stav v posledních měsících života značně negativní vliv. Výmluvným svědectvím je vzpomínka Josefa Suka: „Stalo se něco, co mi nevymizí z paměti. Při veliké úctě, kterou jsem choval ke svému Mistru a svému učiteli, netroufal jsem si nikdy pronésti slovo obdivu pro to či ono dílo. On sám zajisté na takové slovo chvály nikdy nečekal. Proto mne tím více překvapilo, když po reprise Armidy, které jsem byl přítomen, vybuchl na mne za nepokojného 'hraní na klavíru' na kabátě: 'Nu, a neřeknete mi nic?' Bylo mi do pláče, když jsem se zmohl na upřímné a nadšené slovo. 'Tak teda vidíte!' řekl rychle a úsečně a oči mu na okamžik zaplály, ty oči, jejichž pohled tehdy nebyl již z tohoto světa..."

z premiérových kritik

Dalibor:
„Dvořák ocitl se tu v oblasti zcela nové, opustiv půdu slovanskou, na které vybujely nejkrásnější květy jeho umění, zůstal však cele svůj a zvláště v lyrických a sborových místech uložil svoje nejcennější klenoty. Armida vcelku komponována je v modernějším duchu, jaký zavládl v posledních jeho operách. Opírá se místy o příznačné motivy, ale neodpírá také číslům uzavřeným, ve kterých skladateli dýše se nejvolněji. Melodie zůstává v ní stále největším a nejúčinnějším činitelem, často i na úkor výrazu dramatického, který ve všech operách Dvořákových ustupuje do pozadí. V ohledu instrumentačním předčí snad Armida všecky jeho dosavadní práce svojí barvitostí a jiskřivostí.“

Divadelní listy:
„Plný dům při premiéře zřejmě svědčil o neobyčejném zájmu obecenstva, které připravilo také novince rušný zevnější úspěch. Mistr Dvořák projevil tu znova všecky vzácné přednosti své Musy v místech lyrických a sborech. Nejvýše dlužno ceniti Dvořákův vzácný smysl pro melodii. V novém svém díle ovšem mistr činí ústupky modernímu směru a buduje mnohé pasáže na příznačných motivech, ale nedostižným zůstává přece jen ve svěžesti svých melodií. Komponovat lze se při náležité píli naučit, ale ze srdce zpívat dovede jen pěvec bohem posvěcený. A v tom se dnes již Dvořákovi u nás nikdo nevyrovná.“
 

další osudy díla

Přes svoji nezpochybnitelnou uměleckou hodnotu je Armida na jevištích uváděna jen zřídka. Premiéra v Národním divadle v roce 1904 byla následována pouze šesti reprízami, načež z jeviště zmizela na dlouhých čtyřiadvacet let. V roce 1928 se o její rehabilitaci pokusil Otakar Ostrčil. Byl poněkud úspěšnější, opera byla tentokrát stažena až po osmnácti reprízách. Jako druhý se o znovuuvedení Armidy v Národním divadle zasloužil Václav Talich v roce 1941, ale naději na udržení díla na repertoáru tentokrát zmařilo uzavření divadla nacisty v roce 1944. Stihlo se jen třináct repríz. Po obnovení provozu divadla se opera vrátila na scénu v roce 1946 a pod taktovkou Františka Škvora bylo odehráno dvanáct představení. Derniéra 11. 2. 1948 představovala poslední možnost zhlédnout Armidu na jevišti Národního divadla na dalších téměř čtyřicet let. Teprve v roce 1987 přistoupilo vedení divadla k novému - a zatím poslednímu - nastudování (František Vajnar), které se v průběhu pěti sezón hrálo celkem osmadvacetkrát. Na mimopražských scénách se Armida objevuje jen ojediněle: Plzeň (1925 a 1943), Brno (1935 a 1994), Olomouc (1936), Ostrava (1941, 1991 a 2012) a Liberec (1968). Jediné zahraniční nastudování Armidy (v Brémách, 1961) je svým způsobem kuriózní – v titulní roli se tehdy představila mladá Montserrat Caballé.