česky | English

antonín dvořák jako interpret

Antonín Dvořák jako dirigent

Při mapování Dvořákových aktivit v oblasti interpretace je nutno obrátit pozornost nejdříve k jeho činnosti dirigentské. Je nejvýznamnější nejen z hlediska kvantitativního (více než sto vystoupení), ale zároveň představuje oblast, ve které lze nejlépe vysledovat skladatelův vliv na dobovou recepci jeho díla, na utváření moderního koncertního provozu v českých zemích, ale i na vnímání české hudby v zahraničí.

Kořeny Dvořákova dirigentství

Máme-li hodnotit Dvořáka jako dirigenta, je třeba se nejprve zaměřit na skladatelovo odborné vzdělání. Jeho základy nabyl zpočátku u Antonína Liehmanna ve Zlonicích, později na tzv. varhanické škole v Praze. Jestliže mu tato studia přinesla mimo teoretických základů zběhlost ve hře na klavír, housle či varhany, o školení dirigentském tu nemůže být řeč. V době Dvořákova mládí se statut dirigenta, tak jak ho chápeme dnes, teprve utvářel, a kromě několika výjimečných osobností, jakými byli Hans von Bülow nebo Richard Wagner, nebylo o dirigentství jako svébytné profesi obecně uvažováno. Na pražské konzervatoři, která by jako jediný odborně vzdělávací ústav přicházela pro Dvořáka vzhledem k jeho finančním možnostem v úvahu, se dirigování začalo vyučovat teprve od školního roku 1889/90 [Branberger 1911, str. 135], kdy již skladatel dosáhl osmačtyřicátého roku života.
Dvořáka lze tedy považovat za dirigenta samouka a vliv na utváření jeho interpretačního stylu je nutno hledat především u dirigentských vzorů, se kterými přišel do styku. Kromě několika ojedinělých vystoupení zahraničních dirigentů, z nichž patrně nejvýznamnější byl Wagnerův pražský koncert 8. 2. 1863, v němž snad Dvořák účinkoval jako orchestrální violista [Šourek 1954, str. 58], se mohl inspirovat hlavně vzory domácími. Odhlédneme-li od řady dirigentů praktiků, kteří v tehdejší Praze působili, přicházejí v úvahu dvě výrazné individuality, které mohly mít na mladého Dvořáka významný vliv, a to jak délkou svého působení, tak především silou své osobnosti.
Prvním z nich byl Antonín Apt (1815 - 1887), zakladatel, organizátor a vedoucí hudebního spolku Cecilská jednota, jehož členem byl Dvořák v době svých studií na varhanické škole. Apt byl typem dirigenta, který dokázal na orchestr účinně působit tak, aby dosáhl maximálního výsledku. Jeho vysokým nárokům na kvalitu provedení hudebního díla tehdejší zvyklosti nemohly dostát. Týká se to například obsazení orchestru. Protože Apt byl velkým propagátorem německých novoromantiků, cítil potřebu zajistit adekvátní obsazení zejména smyčcové sekce, což se mu také dařilo: v některých obdobích měl orchestr Cecilské jednoty až 14 prvních houslí a pro provádění vokálních děl měl k dispozici stodvacetičlenný sbor. [Procházka 1914, str. 21 - 28]
Dalším klíčovým dirigentským vzorem nebyl Dvořákovi nikdo menší než Bedřich Smetana. Roku 1862 se Dvořák stal členem orchestru Prozatímního divadla a jako hráč na violu zde působil po dobu devíti let, od roku 1866 pod Smetanovou taktovkou. Smetana, který se jako skladatel dirigent zcela vymykal tehdejším domácím poměrům, byl první, kdo nechal uvádět své jméno v úloze dirigenta na divadelních cedulích a programech, a vyzdvihl tak dirigentovu roli z anonymity orchestru. Dirigent ve Smetanově pojetí není jen někým, kdo „udává tempo“, ale stává se osobností určující styl provedení konkrétního díla s ohledem na jeho originalitu, osobnost autora a dobu, ve které vzniklo. Také Smetana měl vysoké nároky na zvukově vyvážené obsazení orchestru i na jednotlivé hráče. [Bartoš 1938, str. 124 - 131]
Odraz těchto nároků nacházíme později právě u Dvořáka, což dokládá rozsáhlá skladatelova korespondence: ačkoli skladatel ochotně spolupracoval na provádění svých děl i s pořadateli menších českých a moravských měst, vždy trval na vysoké kvalitě interpretace a adekvátním obsazení orchestru, v případě velkých vokálních děl i sboru. [mj. Dvořákův dopis z 19. 3. 1884. In: Kuna 1987, str. 402] Dvořákovy vysoké nároky se však neomezovaly jen na interprety, ale také na prostor, ve kterém se měl koncert odehrávat. V této souvislosti se nelze nezmínit o zvláštním paradoxu: dnešní Dvořákova síň Rudolfina, která je všeobecně považována za sál s vynikající akustikou (i v mezinárodním měřítku), se zřejmě zpočátku svými dnešními vlastnostmi pyšnit nemohla. V roce 1885 – tři roky po dokončení stavby – si Dvořák v dopise příteli Angerovi stěžuje na nevyhovující akustiku slovy: „Co se týče koncertu v Rudolfinu, musím Ti říct, že mě tam do toho kvelbu nikdy nedostanete, abych tam mé dílo a zejména "Svatební košili" řídil. Všude jinde, ale jen tam ne! Radím Vám, rozvažte si to! Či je snad nyní akustika lepší než byla dříve?“ [Dvořákův dopis z 11. 8. 1885. In: Kuna 1988, str. 76] (Při pozdějších úpravách byla akustika sálu údajně vylepšena. Nasvědčuje tomu i skutečnost, že v Rudolfinu později Dvořák běžně vystupoval.)
Nemalou zkušenost jistě Dvořákovi přinesly i návštěvy anglických hudebních festivalů. V zemi s dlouholetou interpretační tradicí bylo samozřejmě možno načerpat řadu podnětů nejen z dirigentského hlediska, ale zpětně i pro samotnou tvorbu (zvukové možnosti tamějších početných sborových těles apod.).

Dvořákova dirigentská vystoupení

Období Dvořákovy dirigentské aktivity lze vymezit roky 1877 a 1900, jinými slovy šestatřicátým a devětapadesátým rokem skladatelova života. První známé Dvořákovo dirigentské vystoupení se odehrálo v srpnu 1877 v Lipníku nad Bečvou, kde Dvořák během své návštěvy u rodiny Neffů provedl v rámci hudební akademie svoji Serenádu E dur, op. 22 a dva z Moravských dvojzpěvů.
Nepočítáme-li tuto akci lokálního významu, první skutečně významné Dvořákovo dirigentské vystoupení se konalo 17. 11. 1878 v Praze. Jeho mimořádnost je ještě zesílena skutečností, že se jednalo o vůbec první koncert sestavený výhradně z Dvořákových děl i tím, že celá akce byla iniciována samotným skladatelem. Vedla ho k tomu řada okolností. Přestože měl již na svém kontě velké množství děl, jen málokteré z nich bylo zatím veřejně provedeno. Kromě toho se po Smetanově odchodu z veřejného života (1874) již tak chabý koncertní život v Praze ještě oslabil a Dvořák tak svoji aktivitou podpořil všeobecné volání po častějším uvádění „českých“ koncertů.
Dvořákovy nedávné první úspěchy v zahraničí a rozrůstající se nabídka tištěných notových materiálů jeho děl vedly k pronikání skladatelova věhlasu mimo Prahu, odkud začaly stále častěji přicházet pozvánky od místních hudebních sdružení. Dvořák tak postupně navštívil Chrudim (kde provedl Serenádu E dur, op. 22), Tábor (výběr ze Slovanských tanců, op. 46) a Brno (5. symfonie, op. 76 a 2. Slovanská rapsodie, op. 45).
Na svoje první pražské vystoupení pak Dvořák znovu navázal 29. 3. 1880 dobročinným koncertem ve prospěch stavby Národního divadla. Kromě svého primárního účelu je pro naše téma obzvlášť významný tím, že zde Dvořák poprvé dirigoval díla, provedená již dříve v cizí interpretaci a bylo tedy možné srovnávat. Podle Národních listů byly poslední dvě skladby programu (Česká suita, op. 39 a tři ze Slovanských tanců, op. 46) „nadmíru zajímavými p r o v e d e n í m: slyšeli jsme authentická tempa i jednotlivé odstíny, jež číslům těm dodávaly nového života.“ [Národní listy 4. 4. 1880, str. 2] Kromě svých skladeb měl Dvořák v úmyslu provést také Brahmsovu 1. symfonii, z tohoto záměru ale nakonec sešlo. [Kuna 1987, str. 203]
V následujících letech se Dvořák představil pražskému publiku také jako dirigent operní, když 28. 1. a 3. 2. 1881 řídil dvě reprízy své opery Král a uhlíř, op. 14 v Prozatímním divadle.

Zlom v Dvořákově “dirigentské dráze“ nastává roku 1884, kdy je na základě úspěchu oratoria Stabat mater, op. 58 pozván do Londýna, aby toto svoje dílo provedl osobně. Mimořádný úspěch koncertu, který se odehrál 13. 3. v Royal Albert Hall, znamená počátek skladatelových kontaktů s Anglií a nesporně k tomu přispěla i kvalita provedení. „Provedení vymyká se popisu. Slyšeli jsme málokdy Angličany tak hráti.“ [The Birmingham Daily Post, dle: Dalibor 1884, str. 348] „Panem Dvořákem řízené provedení bylo znamenité.“ [The Athenaeum, dle: Dalibor 1884, str. 124] Také další dva koncerty (tentokrát symfonické hudby), které Dvořák při svém prvním zájezdu do Anglie dirigoval, se setkaly s velkým ohlasem i přesto, že Dvořákovo provedení mohlo být konfrontováno s interpretací proslulých dirigentů H. Richtera a A. Mannse, kteří v Londýně stejnou hudbu uvedli již dříve (6. symfonie, op. 60 a 2. Slovanská rapsodie, op. 45).
Z dalších Dvořákových dirigentských aktivit na anglické půdě je třeba upozornit především na premiéry 7. symfonie, op. 70 roku 1885 v Londýně, Svaté Ludmily, op. 71 roku 1886 v Leedsu, Requiem, op. 89 roku 1891 v Birminghamu a Violoncellového koncertu h moll, op. 104 roku 1896 v Londýně. Určitou zvláštnost představuje koncert, který se uskutečnil 15. 6. 1891 v Cambridge. Dvořák na něm při příležitosti udělení čestného doktorátu tamější univerzitou dirigoval 8. symfonii, op. 88, Stabat mater, op. 58 a árii z kantáty Svatební košile, op. 69.
Shrneme-li všechny Dvořákovy návštěvy ostrovní země (bylo jich celkem devět), ukazuje se, že během nich skladatel dirigoval celkem sedmnáct veřejných koncertů (a jeden soukromý) v pěti městech, při nichž provedl patnáct orchestrálních či kantátově - oratorních děl, z toho čtyři ve světové premiéře.

Z dalších zahraničních vystoupení je nutno jmenovat především koncert v Budapešti (28. 3. 1888), na kterém zaznělo pod skladatelovou taktovkou oratorium Stabat mater, op. 58, koncert v Dráždanech (13. 3. 1889) s 5. symfonií, op. 76, Nokturnem op. 40 a 2. Slovanskou rapsodií, op. 45 a zájezd do Ruska (březen 1890), kam Dvořák přijel na pozvání P. I. Čajkovského. Skladatel zde dirigoval koncert v Moskvě, na kterém provedl svoji 5. symfonii, op. 76, Adagio z op. 44, Scherzo capriccioso, op. 66, 1. Slovanskou rapsodii, op. 45 a Symfonické variace, op. 78, o několik dnů později pak koncert v Petrohradě, kde byla na programu 6. symfonie, op. 60 a Scherzo capriccioso, op. 66. V listopadu téhož roku provedl Dvořák na koncertě ve Frankfurtu nad Mohanem svoji 8. symfonii, op. 88 a koncertní předehru Husitská, op. 67.

Desítky dalších vystoupení Dvořák mezitím absolvoval v českých zemích. Často a rád zajížděl dirigovat vlastní díla mimo Prahu, především na Moravu. Cílem jeho cest se staly Olomouc (jedenkrát Žalm 149, op. 79, dvakrát Stabat mater, op. 58, Requiem, op. 89, Te Deum, op. 103, Vodník, op. 107 a Zlatý kolovrat, op. 109 a čtyřikrát Svatá Ludmila, op. 71), Kroměříž (dvakrát Stabat mater, op. 58, Svatá Ludmila, op. 71 a Requiem, op. 89), Plzeň (jedenkrát Mše D dur, op. 86, dvakrát Stabat mater, op. 58 a světová premiéra Svatebních košilí, op. 69 dne 28. 3. 1885) a Chrudim (jedenkrát Serenáda E dur, op. 22 a dvakrát Stabat mater, op. 58).
Stranou Dvořákova působení ovšem nezůstala ani Praha, kde skladatel až do svého odjezdu do Spojených států dirigoval celkem třiatřicet koncertů a operních představení. Z hlediska Dvořákova interpretačního přínosu lze za nejvýznamnější z nich považovat pětinásobné provedení Svaté Ludmily, op. 71 v Národním divadle („Slavnostní premiéra [míněno pražská] Dvořákova oratoria Sv. Ludmila měla před vybraným obecenstvem skvělý výsledek. […] Provedení řízené skladatelem a také připravené sub auspiciis autoris lze nazvat ve všech částech velmi dobrým“ [Národní listy 26. 2. 1887, str. 3]), světovou premiéru 8. symfonie, op. 88 (2. 2. 1890), pražské premiéry 4. symfonie, op. 13 (6. 4. 1892) a 7. symfonie, op. 70 (29. 11. 1885) a provedení opery Dimitrij, op. 64 v Národním divadle (5. 4. 1884) („O sobotním představení Dimitrije zmiňujeme se hlavně za tou příčinou, že překvapilo čilým tempem a svěžím provedením“ [Národní listy 9. 4. 1884, str. 3]).
Vyvrcholením tohoto období se stal tzv. koncert na rozloučenou (28. 4. 1892) před Dvořákovým odjezdem do Spojených států. Kromě několika starších skladeb na něm skladatel představil pražskému publiku svoji novinku, cyklus koncertních předeher V přírodě, op. 91, Karneval, op. 92 a Othello, op. 93. („Z provedení mluvilo jasné nadšení, vzbuzené osobním řízením slovutného skladatele.“ [Národní listy 1. 5. 1892, str. 4])

Zcela samostatnou kapitolu v historii Dvořákova dirigování představují koncerty, které skladatel řídil během svého dvouapůlletého pobytu ve Spojených státech amerických. Brzy po svém příjezdu se Dvořák newyorskému publiku představil jako autor i jako dirigent dvěma koncerty, z nichž na prvním byla provedena trojice předeher V přírodě, op. 91, Karneval, op. 92 a Othello, op. 93 a kantáta Te Deum, op. 103, komponovaná přímo k této příležitosti, na druhém pak zazněla 6. symfonie, op. 60. Velkým úspěchem bylo také dvojí provedení Requiem, op. 89 v Bostonu. Řada amerických vystoupení je pak spjata s Dvořákovým působením na Národní hudební konzervatoři v New Yorku, neboť povinnost dirigovat koncerty studentského orchestru byla přímo zakotvena ve skladatelově smlouvě s touto institucí [Kuna 2004, str. 30].
S ohledem na naše téma je významné datum 30. 3. 1893, kdy Dvořák poprvé dirigoval díla jiných autorů. Jednalo se o koncert vítězných skladeb skladatelské soutěže, na němž pod Dvořákovou taktovkou zazněla Rural Symphony H. Schoenefelda a klavírní koncert J. Phippena. Také další dva koncerty uspořádané konzervatoří měly na programu jiná díla než Dvořákova: Dvořák poprvé (a také naposledy) dirigoval Beethovenova Krále Štěpána, Chopinův Klavírní koncert e moll, Mozartovu Symfonii č. 5 (vše 4. 12. 1893) Mendelssohnovu předehru Sen noci svatojanské, Lisztovu Uherskou fantazii, Arnoldovy Americké plantážní tance, Volkmannův valčík a scherzo ze Smyčcové serenády a vlastní úpravu Fosterovy písně Old Folks at Home (vše 23. 1. 1894).
Zcela mimořádnou akcí pak bylo Dvořákovo vystoupení na tzv. Českém dnu během světové výstavy v Chicagu. Před početnou komunitou krajanů Dvořák provedl svoji 8. symfonii, op. 88, výběr ze Slovanských tanců, op. 72 a předehru Můj domov, op. 62.

Již během prázdninového pobytu v Čechách, kterým na čas přerušil své americké působení, představil Dvořák domácímu publiku žhavou novinku, „Novosvětskou“ symfonii, op. 95 (13. 10. 1894). V době, kdy se skladatel vrátil do vlasti definitivně (jaro 1895), se ke svému naplnění právě blížil dlouholetý záměr české kulturní veřejnosti vytvořit stálé orchestrální těleso, které potřebám rozrůstající se metropole citelně chybělo. Zahajovací koncert činnosti České filharmonie byl stanoven na 4. 1. 1896 a o jeho řízení nemohl být požádán nikdo jiný, než právě Dvořák, jehož kult v té době v českých zemích kulminoval. Na programu byla opět 9. symfonie, op. 95, dále prvních pět Biblických písní, op. 99 ve verzi s orchestrem, Othello, op. 93 a 3. Slovanská rapsodie, op. 45. Podle kritiky není Dvořákovo „dirigentské umění nikterak nevýznamnou složkou jeho hudebního genia. […] Přáli bychom si uvidět, nebo lépe řečeno uslyšet Dvořáka, jak řídí Beethovenovy symfonie.“ [Politik 8. 1. 1896, dle: Bachtík 1940, str. 36] Toto přání se pražskému publiku splní až o čtyři roky později.
Mezitím absolvuje Dvořák návštěvu Brna, kde uvede svá nejnovější díla – symfonické básně Polednice, op. 108 a Zlatý kolovrat, op. 109 na náměty z Erbenovy Kytice, dále Karneval, op. 92 a 9. symfonii, op. 95. Pokračuje dalším zájezdem do Londýna s premiérou Violoncellového koncertu h moll, op. 104 a se stejným dílem zavítá i do Budapešti, kde zároveň uvede svoje poslední orchestrální dílo, symfonickou báseň Píseň bohatýrská, op. 111.
Dvořákovo poslední veřejné dirigentské vystoupení se uskutečnilo v Praze, 4. 4. 1900. Nepočítáme-li tři newyorské koncerty se studentským orchestrem, kterým přece jen nelze v kontextu Dvořákova dirigentského vývoje přisuzovat zásadnější roli, jedná se vlastně o jediný významný případ, kdy Dvořák interpretoval díla jiných skladatelů, navíc ve vlastní dramaturgii. Program tohoto koncertu je více než symbolický, výběrem autorů jakoby Dvořák označil to podstatné, co formovalo jeho skladatelské umění. Kromě vlastní symfonické básně Holoubek, op. 110 zazněla Brahmsova Tragická ouvertura, Schubertova „Nedokončená“ symfonie a Beethovenova 8. symfonie.

 

Dvořákův dirigentský styl - ohlasy

Vzhledem k absenci jakýchkoli zvukových či obrazových záznamů Dvořákových dirigentských výkonů je nutno obrátit pozornost k dobovým kritikám a vzpomínkám současníků. V jednotlivých reakcích na Dvořákova vystoupení lze vysledovat dva podstatné momenty. Jsou to odkazy na jistotu Dvořákova dirigentského výkonu a na kvalitu samotného provedení.

Zaměřme se nejprve na první z nich. Z dostupných materiálů lze usoudit, že přes nedostatek odborného vzdělání v oboru dirigování působil Dvořák od samého počátku své činnosti v této oblasti dojmem zkušeného dirigenta, který suverénně ovládá orchestr a má jasnou představu o koncepci provozovaného díla. Na dirigentském stupínku působil Dvořák sebevědomým dojmem bez známek nervozity s plným soustředěním na samotný výkon: „Dvořáka jako dirigenta jsem viděl při jednom Populárním koncertu. Ale ku podivu, ani stopy po nervose a jeho gesta patřila partituře. Připadal mi, že u dirigentského pultu skoro vyrostl, snad to byl klam ze vzrušující chvíle.“ [Žižka 1947, str. 44]
Je pozoruhodné, že tento aspekt Dvořákových dirigentských výkonů se naplno projevuje již při jeho prvním velkém veřejném vystoupení, kde provedl program složený z vlastních děl. Tím spíše, že i jako autor byl vlastně teprve na počátku své skladatelské dráhy a interpretační neúspěch by negativně poznamenal i hodnocení samotné hudby. „Jako dirigent byl Dvořák tentokrát debutantem, ale i v té příčině jest nám gratulovati mu. Jest snad možno jen při vlastních skladbách, by člověk stojící poprvé ve svém životě u pultu vládl tak jistě, opatrně a účinlivě velkým orkestrem, jako jsme spatřovali u Dvořáka.“ [Světozor 22. 11. 1878, str. 586] „Nejvíce nás překvapil Dvořák co dirigent: počínal si klidně, obezřetně, s jakousi sebevědomou jistotou.“ [Národní listy 20. 11. 1878, str. 3] Podobným dojmem působil Dvořák na dirigentském stupínku také na zahraniční publikum. Již při první skladatelově návštěvě Londýna bylo provedení Stabat mater pod Dvořákovou taktovkou hodnoceno jako mimořádně zdařilé a popis Dvořákova jistého vystupování jen potvrzuje mínění českých kritiků: „Klidný, nenápadný a přece pevný způsob, kterým svoje Stabat mater dirigoval, přispěl k jasnějšímu porozumění jeho idee, a osvítil novou září znamenité toto dílo.“ [Morning-Post, dle: Dalibor 1884, str. 117] Recenzent deníku The Times dokonce považoval Dvořáka za „zkušeného dirigenta, který velmi dobře dovedl užíti výborných sil, které měl k dispozici“ [The Times, dle: Dalibor 1884, str. 108], aniž by zřejmě tušil, že se jednalo o Dvořákovo teprve desáté veřejné dirigentské vystoupení. Pro kontrast uveďme i dva ojedinělé negativní ohlasy: podle deníku London Figaro se Dvořák projevil jako „nervózní debutant“ [London Figaro, dle: Slavíková 1994, str. 43] a pro dirigenta Alexandra Mackenzieho Dvořák představoval „mimořádně neinspirujícího a bezmocného dirigenta“ [dle: Slavíková 1994, str. 114].

Co se týče kvality samotných provedení, máme k dispozici celou řadu postřehů, na jejichž základě si lze vytvořit plastický obraz o skladatelově reprodukčním stylu. Dvořákova interpretace byla zřejmě neobyčejně živá a rytmicky výrazná. „A orkestr vcelku úplně hoden jest té chvály, že zcela vyhovoval ohnivému skladateli, jenž od něho žádal dosti mnoho, zvláště v závratných téměř accelerandech.“ [Světozor 1878, str. 586] Provedení opery Dimitrij bylo podle kritiky „neobyčejně svěží“. [Ruch 1884, str. 187] „V suitě hlavně úvodní pastorale a romance správným tím tempem velmi získaly.“ [Národní listy 4. 4. 1880, str. 2] „A tělesu tomu vice versa neušla ona zvláštní rázovitost, energie a ohnivost, která zjevuje se u Dvořáka dirigujícího.“ [Hejda in: Dalibor 1901, str. 288]
Strhující výraz a důraz na rytmickou složku zřejmě ale Dvořákovi dirigentovi nebránily ve vypracování detailů a zdůraznění proměnlivých orchestrálních barev, které jsou pro instrumentaci jeho děl tak příznačné. „Orchestr rozvinul zde pod vedením skladatelovým celou dlouhou stupnici barvitých pestrých tónů, sytých, teplých, plných měkkosti a lahody.“ [Dalibor 1900, str. 125] „Pod jeho taktovkou byla jeho hudba krásně provedena: například ve frázování, rytmu, akcentech.“ [dle: Slavíková, str. 172] „dociluje pianissima, jaké bychom si vždy přáli mít“ [Politik 7. 4. 1900, dle: Bachtík 1940, str. 78]

Těchto výsledků přitom Dvořák dosahoval poměrně úspornými prostředky. Z pramenů vyplývá, že jeho gesta byla účelná, beze stopy snah o vnější efekt. „Dvořák není z oněch salonních dirigentů, kteří hledí na to, aby jejich póza u pultu imponovala a aby taktovka v jejich ruce opisovala elegantní linii; diriguje skromně, s oněmi bezděkými pohyby těla, které ukazují, že jeho duch při reprodukci prožívá skladbu, kterou vytvořil.“ [Politik 8. 1. 1896, dle: Bachtík 1940, str. 82] „Jako dirigent není Dr. Dvořák nikterak snad půvabný, avšak každý jeho pohyb má svůj smysl“ [Chicago Tribune 1893, dle: Bachtík 1940, str. 83] „Dvořák, užívaje jen velmi nepatrných pohybů ruky, strhl všechnu pozornost orchestru na sebe tak, že dynamika i rytmika, jež znamenitě pravou rukou označoval, plasticky vystupovaly.“ [Vach in Hudební revue 1911, str. 31]

Dvořák dirigent ve faktech a číslech

Prozkoumáme-li údaje o jednotlivých koncertech, můžeme vytvořit jakousi statistiku Dvořákových dirigentských aktivit:

Během svého života skladatel absolvoval celkem 111 dirigentských vystoupení. První z nich se odehrálo v srpnu 1877, poslední 29. 5. 1900, čímž Dvořákova dirigentská činnost pokrývá téměř třiadvacet let skladatelova života.
Při porovnání počtu koncertů, které skladatel dirigoval doma a v cizině, docházíme k číslům 74 (Čechy a Morava) a 37 (zahraničí). Domácí vystoupení můžeme dále rozdělit na pražská (42x) a mimopražská (32x), zahraniční lze rozčlenit podle zemí takto: Anglie (18x), USA (10x), Německo (3x), Rusko (2x), Rakousko (2x) a Maďarsko (2x).
V naprosté většině případů Dvořák dirigoval svá vlastní díla, skladby jiných autorů provedl pouze v rámci čtyř koncertů. Přestože ve dvořákovské literatuře bývá často uváděno, že jiná než svá vlastní díla Dvořák poprvé dirigoval 23. 1. 1894 [Šourek 1956, str. 192] , stalo se tak již 30. 3. 1893 v New Yorku.

Pod Dvořákovou taktovkou postupně zaznělo 48 skladatelových vlastních děl, většina z nich opakovaně. Dvořák tak celkem dirigoval 158 provedení vlastních skladeb. Podle počtu provedení je lze seřadit takto: Stabat mater, op. 58 (15x kompletní provedení); Svatá Ludmila, op. 71 (14x kompletní provedení); Symfonie č. 8, op. 88 (8x); Requiem, op. 89 (7x); Symfonie č. 6, op. 60 (7x); Husitská, op. 67 (6x); Serenáda E dur, op. 22 (5x); Slovanská rapsodie č. 2, op. 45 (4x); Symfonie č. 5, op. 76 (4x); Nokturno, op. 40 (4x); Můj domov, op. 62 (4x); Svatební košile, op. 69 (4x kompletní provedení); Slovanské tance, op. 72, (4x výběr); Karneval, op. 92 (4x); Zlatý kolovrat, op. 109 (4x); Moravské dvojzpěvy, (2x výběr); Slovanská rapsodie č. 1, op. 45 (3x); Slovanská rapsodie č. 3, op. 45 (3x); Scherzo capriccioso, op. 66 (3x); Symfonie č. 7, op. 70 (3x); Othello, op. 93 (3x); Te Deum, op. 103 (3x); Symfonie č. 9, op. 95 (3x); Violoncellový koncert č. 2, op. 104 (3x); Vodník, op. 107 (3x); Serenáda d moll, op. 44 (2x); Slovanské tance, op. 46, (2x výběr); Valčíky, op. 54 (2x); Král a uhlíř, op. 14 (2x); Klavírní koncert, op. 33 (2x); Symfonické variace, op. 78 (2x); Houslový koncert, op. 53 (2x); Mše D dur, op. 86 (2x); Žalm 149, op. 79 (2x); V přírodě, op. 91 (2x); Biblické písně, op. 99, č. 1-5 (2x); Polednice, op. 108 (2x); Tři novořecké básně, op. 50 (1x); Česká suita, op. 39 (1x); předehra k opeře Dimitrij (1x); Hymnus „Dědicové Bílé hory“, op. 30 (1x); Dimitrij, op. 64 (1x); Adagio z op. 44 (1x); Symfonie č. 4, op. 13 (1x); Old Folks at Home, B 605 (1x); Píseň bohatýrská, op. 111 (1x); Holoubek, op. 110 (1x); Slavnostní zpěv, op. 113 (1x).

Ve světle uvedených údajů nebude bez zajímavosti povšimnout si, která svá díla Dvořák nikdy nedirigoval, tvoří totiž výraznou menšinu:
Ze svých devíti symfonií Dvořák nikdy neprovedl pouze první tři, z nichž první byla navíc tehdy považována za ztracenou (byla objevena teprve roku 1923, devatenáct let po autorově smrti).
Ze tří Dvořákových instrumentálních koncertů (nepočítaje první violoncellový koncert s doprovodem klavíru) nezůstal Dvořákem dirigentem nepovšimnut ani jeden, na rozdíl od drobnějších skladeb pro sólový nástroj s doprovodem orchestru (Romance pro housle a orchestr, op. 11, Mazurek pro housle a orchestr, op. 49, Rondo pro violoncello a orchestr, op. 94, Klid pro violoncello a orchestr, op. Op. 68/5), z nichž pod autorovou taktovkou nezazněla žádná.
Z ostatních Dvořákových orchestrálních děl nebyly skladatelem provedeny pouze Rapsodie a moll, op. 14, Suita A dur, op. 98, Legendy, op. 59 a několik drobných děl příležitostného charakteru.
Z oblasti kantátové a oratorní tvorby neprovedl Dvořák pouze kantátu Americký prapor, op. 102.
Výjimku tak tvoří pouze operní tvorba, kde lze konstatovat, že kromě dvou repríz Krále a uhlíře a jedné reprízy Dimitrije Dvořák nedirigoval žádné další ze svých operních děl: Alfred, Tvrdé palice, Vanda, Šelma sedlák, Jakobín, Čert a Káča, Rusalka a Armida.

Povšimneme-li si Dvořákovy péče o svá nová díla, ukazuje se, že k provedení v premiéře přistoupil skladatel celkem třiadvacetkrát: Serenáda d moll, op. 44; Slovanské rapsodie č. 1 a 2, op. 45; Tři novořecké básně, op. 50; Valčíky, op. 54 (výběr); Moravské dvojzpěvy (výběr); Nokturno, op. 40; Svatební košile, op. 69; Symfonie č. 7, op. 70; Svatá Ludmila, op. 71; Slovanské tance, op. 72 (výběr); Mše D dur, op. 86; Symfonie č. 8, op. 88; Requiem, op. 89; Symfonie č. 4, op. 13; V přírodě, op. 91; Karneval, op. 92; Othello, op. 93; Te Deum, op. 103; Old Folks at Home, B605; Biblické písně, op. 99 (č. 1-5); Violoncellový koncert č. 2, op. 104; Slavnostní zpěv, op. 113.

Shrnutí

Z výše uvedeného je zřejmé, že Dvořákovy dirigentské aktivity nepředstavují jen jakýsi nevýznamný doplněk ke skladatelské činnosti, ale jsou plnohodnotnou součástí Dvořákova tvůrčího odkazu.
Dvořákovo dirigentské umění bylo vysoko hodnoceno doma i v cizině, především na anglické půdě, na které se odehrála většina skladatelových zahraničních vystoupení. Přestože v Anglii byl Dvořák vystaven silné konkurenci mezinárodně úspěšných dirigentů mnohem výrazněji, než tomu bylo v českých zemích, jeho výkony se opakovaně setkávaly s mimořádným ohlasem.
O tom, že na vrcholu své umělecké dráhy, tedy v 90. letech 19. století, byl Dvořák jako dirigent již vnímán zcela automaticky, svědčí řada skutečností. Jednak skladatelova smlouva s Národní hudební konzervatoří v New Yorku, podle které byl Dvořák povinen dirigovat koncerty studentského orchestru konzervatoře, dále výzva, aby řídil zahajovací koncert činnosti České filharmonie a především poslední Dvořákovo dirigentské vystoupení, kde kromě jedné vlastní skladby dirigoval s velkým úspěchem i díla velkých Mistrů minulosti.

K aktivní účasti na interpretaci vlastních děl Dvořáka zprvu vedla snaha prosadit se na domácí půdě jako skladatel. Je třeba si uvědomit, že ještě na počátku 70. let byl Dvořák jako autor téměř neznámým pojmem a teprve provedením Hymnu „Dědicové Bílé hory“, op. 30 se dostává do povědomí kulturní veřejnosti jako nadějný tvůrce. Situace se obrátila až roku 1884 po úspěchu Stabat mater, op. 58, kdy je naopak Dvořák zván k mnoha dirigentským vystoupením po českých zemích a v Anglii.
Pokud mu to časové možnosti dovolovaly, Dvořák těmto výzvám vždy rád vyhověl, neboť kromě prosazení vlastního skladatelského díla viděl především ve svých zahraničních vystoupeních i jistou možnost osvěty ve prospěch české hudby jako celku.
Z hlediska pořadatelů pak byla v době skladatelova evropského věhlasu (80. a 90. léta) Dvořákova osobní přítomnost na dirigentském stupínku velkou komerční výhodou, neboť pro publikum výrazně zvyšovala atraktivitu koncertu.

Nelze-li Dvořáka z pochopitelných důvodů srovnávat s tehdejšími velkými evropskými dirigenty „z povolání“, jakými byli Hans von Bülow nebo Hans Richter, jimž bylo dirigování nejvlastnější tvůrčí činností, lze jej alespoň zařadit do kontextu dirigentských osobností domácích. Po Smetanově odchodu z veřejného života působili v Praze především Antonín Bennewitz, který řídil převážně koncerty orchestru pražské konzervatoře, dirigent Hlaholu Karel Knittl a dále dva kapelníci Prozatímního, později Národního, divadla Adolf Čech a Mořic Anger, kteří často dirigovali i orchestrální koncerty.
Podle Bachtíka [Bachtík 1940, str. 57 - 58] nelze oba posledně jmenované považovat za umělecké individuality a kromě toho byli vzhledem ke svým dlouhodobým angažmá v divadle příliš spjati s operní praxí, která musela mít nutně (negativní) vliv i na jejich koncertní produkci. Zbývající dvě osobnosti, Bennewitz a Knittl se každý příliš omezovali jen na určitý výsek koncertního života, první na skladby orchestrální, druhý na díla sborová.
Dvořák z tohoto srovnání vychází jako dirigent univerzální, který je schopen na vysoké umělecké úrovni řídit jak hudbu orchestrální, tak velká vokální díla kantátového typu, stejně jako žánr operní.

Skutečnost, že Dvořák představuje zakladatele novodobého českého kantátově - oratorního žánru lze velice dobře vztáhnout i na jeho samotnou interpretaci. Počínaje šestou dekádou 19. století sice v českých zemích dochází k nebývalému rozmachu aktivit tzv. „zpěváckých spolků“, ty se však věnují převážně interpretaci sborových kompozic a capella. Dvořák opakovaným prováděním svých vokálně - instrumentálních děl v řadě českých a moravských měst významně přispěl k založení domácí interpretační tradice té hudby, jejíž provádění přináší vzhledem ke zvukovému propojení vokální a instrumentální složky určitá specifika.

 

Antonín Dvořák jako klavírista

Druhou nejvýznamnější oblast Dvořákových interpretačních aktivit představuje řada koncertů, na nichž skladatel vystoupil jako klavírista. Na rozdíl od Dvořákova dirigentství, které odborná literatura přece jen – i když okrajově – registruje, tato sféra skladatelovy činnosti zůstává prakticky nepovšimnuta. Stačí však jen pouhý výčet jednotlivých koncertů, při nichž autor sám usedl ke klavíru, aby bylo zjevné, že podobný nezájem je zcela neoprávněný.

Dvořákovo klavírní školení

Zatímco s hrou na housle se Dvořák seznamoval již od raného dětství prostřednictvím učitele Josefa Spitze v rodné Nelahozevsi, ke klavíru se dostal až později, ve svých dvanácti letech. Stalo se tak ve Zlonicích, kam se mladý Dvořák přestěhoval ke svému strýci a kde začal studovat u místního učitele hudby a skladatele Antonína Liehmanna. Ten dbal nejen o zdokonalování svého žáka jako houslisty, ale zároveň ho učil i hře na klavír a varhany. Liehmann byl z lokálního hlediska vynikajícím hudebníkem a je nepochybné, že mladý Dvořák pod jeho vedením dosáhl během následujících dvou let značných pokroků. [Květ 1943, str. 60 - 61]
Ukončením pobytu ve Zlonicích však také končí jakékoli další Dvořákovo vzdělávání v klavírní hře pod odborným dohledem. Z hlediska cvičení prstové techniky a schopnosti číst z listu ho částečně mohl suplovat jednak následující roční pobyt v České Kamenici, kde měl mladý Dvořák možnost hrát na varhany v místním děkanském chrámu, ale především následná studia na varhanické škole v Praze.
Dvořákovi, který v prvních letech svého pražského pobytu bydlel u příbuzných či v pronájmu, klavír doma citelně chyběl a z finančních důvodů nebylo na jeho zakoupení ani pomyšlení. Klavírem nicméně disponovala domácnost jeho přítele ze studií Karla Bendla, kam Dvořák často docházel přehrávat klavírní výtahy oper, orchestrálních děl apod. [Šourek 1954, str. 38]
Primární byla evidentně touha po poznání slavných děl minulosti, ale „vedlejším efektem“ byla nakonec i pozoruhodná zběhlost ve hře z listu, jak o ní hovoří např. Josef Suk (viz dále).

Dvořákova klavíristická vystoupení

První známé veřejné vystoupení v úloze klavíristy absolvoval Dvořák 17. 2. 1875 na jednom z koncertů Umělecké besedy, kde doprovázel svoji ženu Annu při interpretaci písní Vzpomínání a Proto z cyklu Písně na slova Elišky Krásnohorské, B23. Po tříleté přestávce následuje Dvořákova účast na koncertě Besedy brněnské (15. 12. 1878), jehož iniciátorem byl velký propagátor Dvořákova díla v Brně, Leoš Janáček. Kromě orchestrální verze čtyř Slovanských tanců zde zazněl cyklus mužských sborů Z kytice národních písní slovanských, op. 43, jehož klavírního doprovodu se ujal sám autor. Jednalo se o první kompletní provedení celého cyklu, dvě části zazněly o několik dní dříve v Praze. Na provedení dvou částí stejného díla se Dvořák podílel i o půl roku později, a to na koncertě v Českých Budějovicích (1. 6. 1879), kam zavítal společně s pražským Hlaholem a houslistou, profesorem pražské konzervatoře Ferdinandem Lachnerem. S ním pak provedl také svůj Mazurek, op. 49. Lachner byl rovněž jedním z účinkujících na dalším Dvořákově koncertě, tentokrát v Turnově (29. 6. 1879), kde oba umělci společně s violoncellistou Aloisem Nerudou provedli v premiéře Dvořákovo Klavírní trio g moll, op. 26, druhou premiérovou skladbou toho večera pak byla Polonéza A dur, B94. Kromě novinek zazněl i výběr z několika starších Dvořákových děl.
Počátek 80. let představuje v českém kulturním životě období, kdy kulminovaly akce na podporu stavby Národního divadla. Dvořák se na tomto úsilí aktivně účastnil vlastními koncerty, jejichž výtěžek ve prospěch nového stánku umění věnoval. První z nich, který dirigoval v Praze na Žofíně, sestavil z vlastních orchestrálních děl (viz kapitola 1.2), druhý uspořádal v Tursku 9. 5. 1880, kde zasedl ke klavíru, aby doprovodil manželku Annu a její sestru Klotildu Čermákovou při interpretaci výběru z Moravských dvojzpěvů a podílel se na provedení Maličkostí pro dvoje housle, violoncello a harmonium, op. 47.
Další dobročinný koncert uspořádal Dvořák o čtyři měsíce později, přičemž výtěžek tentokrát nesměřoval do Prahy, ale do Zlonic. Skladatel inicioval tuto akci ve prospěch postavení pomníku Antonínu Liehmannovi, svému někdejšímu učiteli. Kromě Mazurku, op. 49 a výběru z Moravských dvojzpěvů, které Dvořák doprovázel na klavír, se skladatel podílel také na provedení dvou Slovanských tanců v osmiruční úpravě pro dva klavíry a části Verdiho Requiem v poněkud neobvyklé úpravě pro klavír a harmonium.
Po dvouleté pauze, která v Dvořákových klavíristických vystoupení nastala, se skladatel objevuje u klavíru teprve 16. 9. 1882 v Táboře, kde se podílel na provedení svých Cigánských melodií, op. 55, Večerních písní, B61, Sonáty F dur, op. 57 a výběru z Legend, op. 59.
Na počátku roku 1883 vytvořil Dvořák jedno ze svých nejvýznamnějších komorních děl, Klavírní trio f moll, op. 65. Jeho premiéru se rozhodl uskutečnit v Mladé Boleslavi, s jejímiž hudebními kruhy byl v té době v úzkém kontaktu (tamní spolek Boleslav nedávno předtím uvedl Stabat mater, op. 58 a Dvořákovi udělil čestné členství). Koncert se uskutečnil 27. 10. 1883 a na provedení se kromě autora u klavíru podílel houslista Ferdinand Lachner a violoncellista Alois Neruda. Ve stejném složení pak bylo dílo znovu uvedeno na pražských koncertech 13. 11. 1883 a 23. 4. 1884. Druhý z nich měl slavnostní charakter, byl nazván „Dvořákův večer“ a kromě Tria f moll na něm za Dvořákova doprovodu zazněly tři Moravské dvojzpěvy a Inflammatus ze Stabat mater, op. 58. Dvořák se pak podílel i na interpretaci tří částí ze svého čtyřručního klavírního cyklu Ze Šumavy, op. 68, při jejichž provedení mu byl partnerem Karel Kovařovic.
Počátkem roku 1884 navštívil Dvořák v souvislosti s provedením Stabat mater poprvé Londýn. Kromě dirigování ho čekala také dvě klavíristická vystoupení. Nejprve zasedl ke klavíru 11. 3. v rámci soukromého koncertu, který ve svém domě uspořádal Dvořákův londýnský nakladatel Littleton, a podruhé 22. 3., kdy na veřejném koncertu doprovodil tenoristu W. J. Winche při přednesu dvou Cigánských melodií, op. 55. Nejbližší další příležitost, při které vystoupil Dvořák jako klavírista spadá až do března 1887, kdy provedl spolu s Karlem Ondříčkem v premiéře své Romantické kusy, op. 75.
V řadě Dvořákových klavíristických vystoupení pak nastává čtyřletá pauza, přerušená až premiérou jednoho z autorových nejpopulárnějších děl, Klavírního tria „Dumky“, op. 90. Odehrála se v Praze 11. 4. 1891 a na provedení se spolupodíleli houslista Ferdinand Lachner a violoncellista Hanuš Wihan.
V souvislosti se dvěma čestnými doktoráty, které Dvořák obdržel roku 1891 od pražské a cambridgeské univerzity, se konala řada slavnostních koncertů v Praze i v menších městech. Dvořák se zúčastnil pouze jediného z nich, 7. 5. 1891 v Písku. Jako klavírista se zde podílel na provedení Sonáty F dur, op. 57, výběru ze Slovanských tanců, op. 72, Klavírního tria g moll, op. 26 a doprovodil ženský sbor při přednesu dvou Moravských dvojzpěvů a svoji ženu Annu při přednesu Inflammatus ze Stabat mater, op. 58.

Když Dvořák podepsal smlouvu s newyorskou konzervatoří, rozhodl se uspořádat koncertní turné po českých zemích „na rozloučenou“ před odjezdem do Spojených států. Celá akce, jejíž organizace si vyžádala mimořádné úsilí všech zúčastněných subjektů, představuje svým rozsahem zcela ojedinělý počin v oblasti tehdejšího koncertního života.
Turné zahrnovalo čtyři desítky komorních koncertů v řadě českých a moravských měst a jeden orchestrální koncert v pražském Rudolfinu. Na všech se Dvořák podílel i jako interpret vlastních děl. Rozsáhlá akce začala 3. 1. 1892 v Rakovníku a skončila 29. 5. 1892 v Písku. Na programu všech čtyřiceti komorních koncertů byla převážně Dvořákova díla v interpretaci autora, violoncellisty Hanuše Wihana a houslisty Ferdinanda Lachnera. Neměnnou položkou programu bylo Klavírní trio „Dumky“, op. 90, obvykle doplněné některým z dalších autorových klavírních trií a několika drobnějšími skladbami pro housle nebo violoncello s doprovodem klavíru. Ve dvou případech provedl navíc Dvořák spolu s místním klavíristou některé části ze čtyřručního cyklu Ze Šumavy, op. 68.
Ve stejném období, ale mimo rámec koncertního turné, byl Dvořák jedním z interpretů „Dumek“ také 31. 3. 1892 na koncertu Akademického čtenářského spolku v Praze. A „Dumky“ v Dvořákově podání slavily úspěch ještě dvakrát, a to 16. 9. 1894 v Semilech a 28. 9. 1894 v Praze.
Po definitivním návratu ze Spojených států usedl Dvořák ke klavíru veřejně již jen jednou. Stalo se tak v rámci komorního koncertu z jeho děl 19. 12. 1899 v Budapešti, kde obstaral klavírní doprovod k výběru z Moravských dvojzpěvů.

Pro doplnění obrazu Dvořáka klavíristy je nutno zmínit se také o skladatelových častých návštěvách v rodině pražského podnikatele Jana Neffa, spojených s malými domácími koncerty. Amatérské „muzicírování“, související s tehdejší snahou vzmáhajících se středních vrstev o účast na vysoké kultuře, bylo oblíbenou zábavou měšťanských salónů. Během pravidelných hudebních večerů přivedl vlastenecky smýšlející Jan Neff Dvořáka na myšlenku kompozice Moravských dvojzpěvů. Většina z nich pak byla poprvé provedena právě v Neffově domácnosti a za Dvořákovy účasti u klavíru.
Jeden z těchto večerů se svým významem poněkud vymyká. 18. 3. 1883 byla k 20. výročí založení Neffovy firmy uspořádána slavnost, jíž se zúčastnil široký okruh rodinných přátel. Olomoucký časopis Našinec o této události tehdy přinesl jakousi reportáž, podle které „maloruské písně, jež zpívala pí Neffová s pí Čelakovskou za průvodu Dvořákova, byly zvláště krásny“ a kromě toho „následovaly tři skvostné živé obrazy [...] a mistr Dvořák hrál při nich sám na harmonium.“ [dle Šourek 1949, str. 63 - 64]

Dvořákův klavíristický styl

Na základě faktů uvedených v kapitole 2.1 je zřejmé, že Dvořák nebyl odborně vybaven pro klavírní hru virtuózního typu. Klavír mu sloužil především k praktickým účelům – přehrávání klavírních výtahů nebo při vlastní kompoziční práci. Často také využíval klavíru při svém působení na konzervatoři, kdy během výuky studentům názorně demonstroval právě probíranou problematiku.
Shodně to potvrzují dvě jediná autentická svědectví Dvořákových současníků, která lze v prostudovaných pramenech nalézt. V obou případech se však jedná o informace tzv. z první ruky. K Dvořákovu působení na pražské konzervatoři se vztahuje vzpomínka jeho žáka Josefa Michla, týkající se skladatelovy klavírní hry: „Vzpomínám si, že předtím, nežli jsem mistra osobně seznal, mnohokráte jsem slyšel tvrditi, že není pianistou. Byla to snad pravda, ale jenom z hlediska přísně v i r t u o s n í h o. Virtuosem Dvořák nebyl, ale klavír ovládal slušně a s hudebností jemu vlastní. Aspoň co se hry partitur týče, tvrdím směle, že přesnost, s jakou hrál partitury prima vista, mohl mu záviděti mnohý klavírní virtuos.“ [Michl in: Hudební revue 1911, str. 463]
Autentičnost tohoto výroku potvrzuje druhé svědectví, tentokráte z pera Josefa Suka, které je pro značnou vypovídací hodnotu nutno uvést v plném znění: „Dvořák nebyl sice ani dost málo pianistou viruosem, k tomu nedostávalo se mu techniky, ale jeho hra byla zdravá, plna citu a mužná.‚Nemlátil‘ (jako obyčejně neškolení), a když hrál věci, které byl nucen cvičit, jako kupř. ‚Dumky‘, tu jevil neobyčejný smysl pro různé jemnosti úhozu a v pedálové technice. Čtyřručně jsem s ním často hrával (nejvíce z partitur) nová díla jeho a různých skladatelů, já nahoře, on dole, a znamenitě se to hrálo, poněvadž četl obdivuhodně partitury i hodně komplikované. Někdy jsem mu překážel a dohrál sám. I když v nejkomplikovanějších místech, jak říkáme, trochu ‚švindloval‘, měl každý vždy určitý dojem celku, též když přehrával věci žáků z partitury.“ [Suk 2005, str. 141]
 

Dvořák klavírista ve faktech a číslech

Veřejná vystoupení Dvořáka klavíristy vymezují data 17. 2. 1875 a 19. 12. 1899, čímž pokrývají téměř pětadvacet let skladatelova života. Dvořák se během nich interpretačně podílel na devětapadesáti koncertech, které se s výjimkou tří (11. a 22. 3. 1884 v Londýně a 19. 12. 1899 v Budapešti) odehrály v domácím prostředí. Na Prahu přitom připadá 9, na ostatní česká města 47 koncertů.
Utřídíme-li údaje z jednotlivých programů, zjišťujeme, že dílem, na jehož interpretaci se autor osobně podílel nejčastěji, je Klavírní trio „Dumky“, op. 90 s počtem 44 provedení, následuje Klid, op. 68/5 (36x); Rondo g moll, op. 94 (34x); některý ze Slovanských tanců (24x); Klavírní trio g moll, op. 26 (24x); některá část z Romantických kusů, op. 75 (18x); Klavírní trio B dur, op. 21 (12x); Mazurek, op. 49 (15x); Klavírní trio f moll, op. 65 (7x); některý z Moravských dvojzpěvů (6x); Capriccio, B81 (5x); části cyklu Ze Šumavy, op. 68 (4x); Nokturno, B48 (3x); části cyklu Cigánské melodie, op. 55 (3x); části cyklu Z kytice národních písní slovanských, op. 43 (3x) Sonáta F dur, op. 57 (2x); Inflammatus ze Stabat mater, op. 58 (2x).Polonéza A dur, B94 (1x); dvě části z cyklu Písně na slova Elišky Krásnohorské, B23 (1x); árie z opery Tvrdé palice, op. 17 (1x); Opuštěný z op. 29 (1x); Koljas z op. 50 (1x); Večerní písně, B61(1x); Maličkosti, op. 47 (1x); Legendy, op. 59 (1x výběr). Za Dvořákovy interpretace klavírního partu tak postupně zaznělo 25 skladatelových vlastních děl nebo jejich částí, většina z nich opakovaně. Dvořák se celkem podílel na nejméně 250 provedeních vlastních skladeb s klavírem.

Shrnutí

Na základě výše uvedeného lze konstatovat, že Dvořákova vystoupení u klavíru představují významnou položku ve výčtu jeho veřejných aktivit a kvantitativně i druhou největší skupinu v rámci jeho interpretační činnosti. Na rozdíl od Dvořákova dirigentství se v tomto případě naprostá většina koncertů odehrála na domácí půdě a skladatelův přínos tak lze sledovat pouze ve vztahu k českému prostředí. Spočívá především ve stanovení a upevňování určitého interpretačního kánonu svých komorních děl s klavírem a v šíření soudobé hudební kultury mimo hlavní město. Pro menší města představovalo účinkování mezinárodně proslulého autora vrcholnou kulturní událost sezóny, koncerty byly prakticky vždy zcela vyprodané a kapacita sálů zdaleka nepokrývala poptávku.
Dvořák si byl zřejmě dobře vědom, že jeho klavírní technika nedosahuje virtuózních kvalit, takže v celé řadě jeho koncertů nenalézáme jediný případ, kdy vystoupil jako sólista (výjimku snad představuje Dvořákova interpretace neupřesněného díla /valčíky/, kterou jako nejistou uvádí Burghauser [Burghauser 1996, str. 585]). Dokládá to i skladatelův vlastní výrok v rozhovoru pro Die Reichswehr (1. 3. 1904): „Z Londýna mi nabídli řízení populárních koncertů, v nichž jsem měl dávat jeden koncert z vlastních skladeb a také jako pianista vystoupit. Zvláště pokud jde o poslední jsem se však rozmýšlel, poněvadž se přece nemám za pianistu tak pevného, abych se směl odvážiti na veřejné vystoupení v Londýně.“ [in: Šourek 1940, str. 197] Dvořákova klavírní hra přesto dosahovala takové úrovně, že byl schopen interpretovat nejen doprovody k písním nebo sborům, ale i náročný part, jaký přináší např. Klavírní trio f moll. 

Antonín Dvořák jako varhaník

Dvořákovo varhanní školení

Varhany představují ve Dvořákově případě hudební nástroj, k jehož dokonalému ovládnutí měl z hlediska odborného vzdělání nejlepší předpoklady. Seznámil se s nimi již ve svých dvanácti letech při příchodu do Zlonic, kde ho do základů hry zasvěcoval Antonín Liehmann. Po dvouletém zlonickém pobytu absolvoval mladý Dvořák rok studií v České Kamenici, kam byl vyslán především kvůli zdokonalení v němčině. I zde se ale věnoval především hudbě, kterou studoval u Františka Hanckeho, ředitele místního kůru. Hancke byl absolventem pražské varhanické školy a Dvořáka učil především generálbasu a hře na varhany. Mladý Dvořák již musel v té době dosáhnout poměrně značných pokroků, neboť Hancke svého svěřence údajně pověřoval varhanní hrou při mších [Kalenský in: Antonín Dvořák: Sborník statí 1912, str. 21].
Od školního roku 1857/58 začal Dvořák studovat na tzv. varhanické škole v Praze, jejíž oficiální název zněl „Ústav pro církevní hudbu“. Škola měla vynikající pověst a kvalitní pedagogický sbor. Kromě teorie zde byla samostatným předmětem i hra na varhany zaměřená jak na studium varhanních skladeb, tak vlastní improvizaci. Hře na varhany vyučoval v době Dvořákova studia Josef Foerster st. Studium na varhanické škole trvalo dva roky, závěrečná zkouška se skládala formou veřejného koncertu. Absolvováním byl mladý Dvořák připraven na dráhu ředitele kůru, hra na varhany v té době představovala jednu z jeho nejpřednějších dovedností.

Dvořákovo varhanické působení

Dvořákovu varhanickou činnost nelze z pochopitelných důvodů nahlížet stejným způsobem jako jeho koncertní vystoupení dirigentská či klavíristická. Omezila se totiž převážně na aktivity spojené s bohoslužbami či příležitostná vystoupení mnohdy poloveřejného charakteru, a nezaznamenala tak žádný širší ohlas.
Kromě Dvořákovy údajné účasti na mších v České Kamenici, o níž byla řeč, představuje první doložené varhanické vystoupení veřejný absolventský koncert, kterým Dvořák ukončil svá studia na varhanické škole v Praze. Došlo k němu 30. 7. 1859 a osmnáctiletý Dvořák na něm přednesl Bachovo Preludium a fugu a moll a se spolužákem čtyřručně Fugu g moll téhož autora. Interpretoval ale také dvě vlastní školní práce, Preludium D dur a Fugu g moll. Podle kritiky hrál Dvořák „výborně“ a „korunou byla velká fuga g moll od J. S. Bacha, jež byvši od žáků Z. Glanze a A. Dvořáka s nuancemi okrouhleně a uhlazeně přednesena, ohromného efektu způsobila.“ [Dalibor, dle Květ 1943, str. 89]
Že Dvořák po absolvování varhanické školy pomýšlel na místo varhaníka, dokládá skutečnost, že byl jedním z uchazečů o uvolněné místo v kostele sv. Jindřicha. S odůvodněním na nedostatek praxe však nebyl přijat. Místo toho nastoupil jako violista do kapely Karla Komzáka, která se zanedlouho stala základem operního orchestru Prozatímního divadla. Podle Květa ve stejné době Dvořák občas zastupoval Komzáka u varhan při mších v kapli Zemského ústavu pro choromyslné [Květ 1943, str. 105]. Teprve v únoru 1874 nastoupil jako varhaník u sv. Vojtěcha, kde pak působil po dobu tří let. Nutno však zdůraznit, že tento Dvořákův krok už nebyl způsoben ani tak touhou po varhanickém povolání, jako spíše časovou tísní. Pro Dvořáka, který měl již v té době jasno, že chce veškeré úsilí věnovat kompozici, bylo angažmá v Prozatímním divadle příliš velkou časovou zátěží a hledal tak možnost výdělku, který by mu zároveň skýtal větší prostor pro vlastní tvůrčí činnost. Na Dvořákovo působení ve svatovojtěšském chrámu vzpomíná J. B. Foerster: „Improvisace Dvořákova byla jistě harmonicky správná, nikoli všední, ale neopravňovala k úsudku vynikajícího nadání.“ [Foerster 1920, str. 108]. Dvořák se zřejmě při varhanních improvizacích nesnažil nijak prosazovat a své skladatelské ambice při těchto příležitostech nechával stranou. To potvrzuje i Leoš Janáček, který za svého pražského pobytu často navštěvoval kostel sv. Vojtěcha pro vynikající úroveň zdejší chrámové hudby v době působení J. Foerstera jako ředitele kůru. [Helfert 1939, str. 100]. Podle Janáčka Dvořák „improvisoval zdrženlivě: Stehle, Witt – zdálo se – že psali i praeludia ke svým mším, tak slohově stejně uváděl Dvořák.“ [Janáček in: Hudební revue 1911, str. 432] Není bez zajímavosti, že právě ve stejné době probíhal konkurs na stavbu nových varhan a Dvořák byl zvolen členem komise pro výběr vítězné firmy. [Dalibor 1875, str. 298]
Kromě Dvořákova souvislého tříletého varhanického působení existuje několik dalších dokladů o jednotlivých vystoupeních, při nichž skladatel interpretoval varhanní part. Většina z nich je cenná tím, že se jedná o akce koncertního charakteru, a tak je zde oproti hudbě provozované při bohoslužbě středem pozornosti přímo samotné dílo a jeho interpretace. Dostupné prameny však žádné konkrétní reflexe těchto událostí nepřinášejí. Jedná se o následující vystoupení:

1. 21. 11. 1875 účinkoval Dvořák jako varhaník při provedení Palestrinovy Missa ascendo ad Patrem.
2. O dva roky později, 21. 12. 1877 interpretoval Dvořák varhanní part při provedení Mozartova Requiem v Praze na Žofíně.
3. Při pobytu u přítele Göbela na Sychrově zkomponoval Dvořák drobný dvojzpěv pro alt a baryton, „O sanctissima“, op. 19a. Skladbička měla premiéru pravděpodobně v kapli sychrovského zámku v den skladatelových 38. narozenin (8. 9. 1879) s varhanním doprovodem v interpretaci autora.
4. Při rozdělení Karlovy univerzity na českou a německou část v roce 1882 byl Dvořák požádán, aby při slavnostním otevření české univerzity spoluúčinkoval při bohoslužbě, na níž byla provedena Mše D dur V. E. Horáka.
5. Poslední Dvořákovo známé varhanické vystoupení (snad jen formou improvizace) se odehrálo 8. 9. 1894 v Třebsku u Příbrami při zasvěcení nových, skladatelem věnovaných varhan.

(Podle zprávy z Dalibora [1875, str. 354] měla být 22. 11. 1875 v emauzském chrámu Na Slovanech provedena Missa in honorem St. Adalberti od J. Foerstera s doprovodem varhan. Zpráva se zmiňuje přímo o Dvořákově účasti na provedení díla: „na varhany doprovází p. Ant. Dvořák.“ Podle článku z Cecilie [5. 6. 1876, str. 47], který zpětně reflektuje provedení mše, však bylo nakonec dílo provedeno bez varhan, tedy i bez Dvořákovy účasti: „o slavnosti Cecilianské v Emauzích mše celá bez průvodu se přednášela, čímž od programu uchýlka se stala, kde se oznamovalo, že bude doprovázena na varhany“.)

Jako dodatek k textu o Dvořákově hře na varhany lze doplnit několik informací o jeho příležitostné hře na harmonium. Jedním z těchto vystoupení je dokonce premiéra autorovy vlastní skladby Maličkosti pro dvoje housle, violoncello a harmonium, op. 47, která se odehrála 2. 2. 1879 v Praze a se skladatelem při ní spoluúčinkovali F. Lachner, F. Vorel (housle) a A. Neruda (violoncello). Tutéž skladbu interpretoval Dvořák i na koncertě ve prospěch stavby Národního divadla 9. 5. 1880 v Tursku (podle Burghausera bylo při této příležitosti předepsané harmonium nahrazeno klavírem [Burghauser 1996, str. 583]) a 26. 9. 1880 ve Zlonicích na dobročinném koncertě, jehož výtěžek byl určen na vybudování pomníku Dvořákova někdejšího zlonického učitele Antonína Liehmanna. Konečně 1. 6. 1879 Dvořák spoluúčinkoval při provedení díla Karla Bendla Po bitvě na Bílé hoře v Českých Budějovicích.

Shrnutí

Vzhledem k dlouhodobému odbornému vzdělání, které mu poskytlo školení u zlonického Liehmanna, praxe na kůru v České Kamenici a především studium na varhanické škole v Praze, lze u Dvořáka předpokládat vysokou úroveň varhanní hry. Tuto dovednost nejlépe zúročil během svého tříletého působení na postu varhaníka v pražském kostele sv. Vojtěcha a při několika příležitostných účinkováních souvisejících s provedením vlastních skladeb nebo děl jiných autorů. Kromě výše uvedených Foersterových a Janáčkových vzpomínek a reakce na Dvořákův absolventský koncert na varhanické škole nepřinášejí dostupné prameny žádné další reflexe skladatelovy varhanní hry.
Jako dodatek k dané tematice lze uvést skutečnost, že skladatel hrál s oblibou na varhany, kdykoli k tomu byla příležitost. Týká se to především Dvořákových každodenních ranních návštěv kostela ve Třebsku, kam docházel ze svého nedalekého letního sídla ve Vysoké u Příbrami nebo jeho hry na varhany v americkém Spillville během letního pobytu roku 1893. [Dvořák 2004, str. 27 a 47 - 48]

 

Antonín Dvořák jako violista

Jestliže v předchozích kapitolách, věnovaných Dvořákově činnosti dirigentské, klavíristické a varhanické, bylo možno sledovat skladatele jako sólového interpreta, v případě Dvořáka violisty je tomu přesně naopak. Dostupné prameny neuvádějí jediný případ, kdy by skladatel vystoupil jako sólový violista a pouze dva ojedinělé případy, kdy skladatel vystoupil jako komorní hráč (bude jim věnována pozornost později). Téměř čtrnáct let však v Dvořákově životě pokrývá období, kdy u violového pultu působil jako orchestrální hráč.

Zatímco se hrou na klavír nebo varhany se mladý Dvořák seznámil poměrně brzy, s violou je jeho jméno spojováno teprve od roku 1857, kdy vstoupil do orchestru Cecilské jednoty v Praze. Předpokladem byla v jeho případě bezpochyby znalost hry na housle. S nimi se Dvořák seznamoval již od dětských let v Nelahozevsi pod vedením místního kantora Josefa Spitze a velký kvalitativní vzestup jistě znamenalo školení u Liehmanna ve Zlonicích. Liehmann, který považoval housle za základ pro každého hudebníka, věnoval Dvořákově přípravě na zvládnutí tohoto nástroje prvořadou péči. Proč Dvořák ve svých šestnácti letech usedl v orchestru Cecilské jednoty k violovému a nikoli houslovému pultu, není známo, snad tu sehrál roli tradiční nedostatek violových hráčů. Setrval zde následující dva roky.
Po absolvování varhanické školy přijal Dvořák místo violisty v kapele Karla Komzáka a zřejmě vzhledem k předchozí praxi opět jako violista. Roku 1862 byla celá Komzákova kapela angažována jako základ operního orchestru právě vzniklého Prozatímního divadla. Dvořák zde setrval po dobu devíti let, smlouvu s divadlem rozvázal teprve v létě 1871. Pro srovnání tehdejších poměrů se současnou praxí lze uvést, že Dvořák byl v divadelním orchestru nejprve jediným (!), později prvním ze dvou violistů.

Léta 1857 až 1871 tedy v Dvořákově životě představují období intenzivního kontaktu s „živou“ hudbou, seznamování se s širokým repertoárem od barokních mistrů až po tvorbu skladatelových současníků. Není proto bez zajímavosti povšimnout si konkrétních autorů a děl, na jejichž provádění se Dvořák jako člen orchestrů podílel. Zakladatel a dirigent orchestru Cecilské jednoty Antonín Apt uváděl především díla svých současníků: na programech koncertů byli dnes již polozapomenutí autoři jako Ferdinand Hiller (1811 – 1885), Joachim
Raff (1822 – 1882), Louis Ehlert (1825 - 1884) či Václav Jindřich Veit (1806 – 1864), ale také Richard Wagner, z jehož díla byl uveden např. závěr třetího jednání opery Rienzi nebo Das Liebesmahl der Apostel pro mužský sbor a orchestr. Zastoupen byl také Robert Schumann (Der Rose Pilgerfarht) či Beethoven (Egmont). Ze starších autorů byl prováděn zejména Händel (Samson a Dalila, závěrečný sbor z Mesiáše). [Květ 1943, str. 98 – 99]
Během devítiletého působení v orchestru Prozatímního divadla měl pak Dvořák možnost zblízka poznat široký operní repertoár italský, francouzský i slovanský. Podílel se na provádění děl Donizettiho (Lucie z Lammermooru, Linda di Chamounix, Maria di Rohan), Rossiniho (Lazebník Sevillský, Vilém Tell, Popelka, Othello, Semiramis), Belliniho (Norma), Verdiho (Trubadůr, Rigoletto, Ernani, La Traviata), Cherubiniho (Vodař), Aubera (Němá z Portici, Fra Diavolo), Gounoda (Faust a Markétka, Romeo a Julie), Halévyho (Židovka), Meyerbeera (Hugenoti, Robert ďábel), Flotowa (Marta), Webera (Čarostřelec), Glucka (Orfeus a Eurydika, Armida), Mozarta (Kouzelná flétna, Don Giovanni, Figarova svatba), Glinky (Život za cara, Ruslan a Ludmila) či Moniuszka (Halka). Z českého operního repertoáru měl Dvořák možnost poznat Škroupova Dráteníka, Skuherského Vladimíra, Šeborovy Templáře na Moravě, Blodkovo V studni, Rozkošného Svatojánské proudy a především první opery Smetanovy – Branibory v Čechách, Prodanou nevěstu a Dalibora. [Bartoš 1938, str. 69 – 102 a 219 – 275]
V rámci svého angažmá v orchestru Prozatímního divadla se Dvořák zúčastnil i řady orchestrálních koncertů, na jejichž provedení se divadelní orchestr podílel. Dvořák tak měl možnost poznat např. Berliozovu dramatickou symfonii Romeo a Julie nebo Lisztovo oratorium Legenda o svaté Alžbětě. A zcela mimořádnou událostí tehdejší Prahy byl koncert z díla Richarda Wagnera řízený samotným autorem. Na programu bylo několik vokálních částí oper, ale i čistě instrumentální hudba, jako předehra Faust a předehry k operám Tristan a Isolda, Mistři pěvci norimberští a Tannhäuser. [Šourek 1954, str. 58] Zda i při této příležitosti Dvořák zasedl k violovému pultu v orchestru, už dnes lze jen stěží prokázat.

Zdroje uvádějí pouze dva případy, kdy Dvořák jako violista vystoupil z anonymity orchestru a podílel se na provedení komorního díla. V prvním případě se jedná koncert soukromého charakteru, ale zaslouží si zmínku vzhledem ke skutečnosti, že se jednalo o první provedení Smetanova smyčcového kvartetu Z mého života v domácnosti Dvořákova přítele, hudebního nadšence Josefa Srba-Debrnova v březnu 1878. Podruhé se Dvořák představil publiku jako komorní hráč 23. 9. 1880 v Chrudimi, kde interpretoval violový part svého Smyčcového sextetu A dur, op. 48. 

 

Závěr

Souhrn poznatků, získaných z odborné literatury, dobových reflexí v periodikách, skladatelovy korespondence a vzpomínek současníků, přináší věrohodný obraz Dvořáka interpreta. Na základě údajů, s nimiž jsme se seznámili, jej lze nahlížet takto:

Vzhledem k množství příležitostí, při nichž se Dvořák ujal interpretace některého svého nebo cizího díla a vzhledem k mimořádnému ohlasu, s nímž je většina z nich spojena, lze jednoznačně konstatovat, že skladatelovo působení v této oblasti nebylo jen okrajovou záležitostí, naopak představovalo nedílnou součást Dvořákových uměleckých aktivit. Tato skladatelova veřejná angažovanost se projevila řadou pozitiv.

Dvořákova především dirigentská činnost přinesla významný vklad do historie reprodukce hudby v českých zemích v poslední třetině 19. století. Zatímco v řadě evropských metropolí jako Vídeň či Londýn lze již po celé 19. století sledovat zaběhlý a ustálený koncertní provoz, pro Prahu je příznačná výrazná disproporce mezi relativně bohatým děním v oblasti operního divadla a nedostatečnou kvalitou i kvantitou koncertního života, který minimálně do 80. let živořil na okraji zájmu diváků i interpretů.
Tento stav, determinovaný tehdejší společensko – politickou situací, se podařilo zvrátit až koncem století a Dvořákovy aktivity měly na tomto procesu významný podíl. Podobně se tento skladatelův vliv projevil i mimo hlavní město, a to díky Dvořákovu dlouhodobému působení na hudební život řady českých a moravských měst. Skladatelovy opakované zájezdy, spojené s interpretací vlastních děl, představovaly mimořádný přínos pro publikum, které se k vysoké kultuře dostávalo nepoměrně obtížněji než obyvatelé metropole.
Nelze také opomenout dramaturgickou rovinu Dvořákových vystoupení. Na rozdíl od tehdy běžné zvyklosti utvářet programy koncertů z jakési „směsi“ oblíbených melodií různých autorů, koncerty Dvořákovy přinášely vyšší dramaturgickou úroveň a přispěly tak ke zvyšování nároků na recepci hudebního díla. Častým uváděním premiér a následných četných repríz svých klíčových děl položil Dvořák základ interpretačnímu stylu provádění vlastního skladatelského odkazu. Kořeny „talichovské“ interpretace, která je dnes často považována za vzorovou, tak lze nalézt přímo u samotného autora.
Značné procento Dvořákových vystoupení se odehrálo v zahraničí. Osobní přítomnost skladatele a jeho přímá účast na provedení díla byly jistě velmi atraktivní a dokázaly mnohem účinněji přitáhnout pozornost i k samotné hudbě. Dvořák navíc v cizině s oblibou zdůrazňoval své češství, a lze tak s nadsázkou říci, že byl i jakýmsi velvyslancem české hudby, z čehož zpětně profitovali také další domácí autoři či interpreti.
V souhrnu lze konstatovat, že Dvořákovy aktivity v oblasti interpretace nemalou měrou přispěly ke konsolidaci domácího hudebního provozu, k utváření obecného přístupu k recepci hudebního díla, ke zvyšování nároků na dramaturgii, k založení autentické interpretační tradice a k propagaci české hudby v zahraničí.

Kromě tohoto „vnějšího“ působení však nelze přehlédnout vliv, který měla Dvořákova interpretační činnost na skladatelovu vlastní tvorbu. Dlouholeté působení u violového pultu v orchestru umožnilo Dvořákovi zblízka poznat široký repertoár od barokních autorů až po nejnovější výboje, které tehdy představovala hudba německých novoromantiků. Dvořák se sice v rámci samostudia intenzivně seznamoval s množstvím partitur, angažmá v orchestru mu však přinášelo každodenní kontakt s živou, znějící hudbou. Lze se domnívat, že zde je nutno hledat kořeny Dvořákova pozdějšího instrumentačního mistrovství.
Pro Dvořákovu ranou operní tvorbu také jistě nebylo bez významu seznamování se s českým operním repertoárem, který nabýval na četnosti právě v souvislosti s otevřením Prozatímního divadla, tedy v době, kdy v jeho orchestru působil Dvořák.
Hovoříme-li o vlivu Dvořákových interpretačních aktivit na skladatelovu vlastní tvorbu, není bez zajímavosti pozastavit se nad jedním paradoxem. Přestože byl Dvořák velmi dobrým varhanním hráčem – s kvalitním odborným školením a dlouholetou praxí -, nenacházíme v jeho rozsáhlém skladatelském odkazu jediné dílo komponované pro sólové varhany (výjimku představují pouze rané školní práce z doby studia na varhanické škole). V Dvořákově případě je tento fakt o to víc zarážející, že se jednalo o autora se silným náboženským cítěním a obecně kladným postojem k chrámové hudbě.

Zhodnocením shromážděných poznatků docházíme k závěru, že Dvořákova interpretační činnost v celé šíři své působnosti představuje nezastupitelný prvek ve skladatelově uměleckém i osobním životě, stejně jako v kontextu českého hudebního provozu poslední třetiny 19. století. Její reflexe v dosavadní dvořákovské literatuře je však nedostatečná. Jednotlivosti, vztahující se ke sledovanému tématu, jsou nahodile rozesety ve značném množství pramenů a literatury, aniž by byly podrobeny systematickému zkoumání. Týká se to především otázky Dvořákova působení v orchestru Prozatímního divadla, kde lze nalézt prostor pro další bádání vztahující se k přesnému vyčíslení nastudovaných oper, jejich možnému vlivu na konkrétní Dvořákovy opusy (Lortzingův Car a tesař vs Dvořákův Král a uhlíř) apod. Takové podrobné analýzy však již překračují hranice této práce, která je především vedena snahou upozornit na danou problematiku a bílá místa v oblasti dvořákovského bádání.
 

Použité zdroje

BACHTÍK, Josef: Antonín Dvořák dirigent. Praha: Spolek pro postavení pomníku mistra Antonína Dvořáka v Praze, 1940.

BARTOŠ, Josef. Prozatímní divadlo a jeho opera. Praha: Sbor pro zřízení druhého Národního divadla, 1938.

BRANBERGER, Jan. Konservatoř hudby v Praze: Pamětní spis k stoletému jubileu založení ústavu. Praha: nákladem konzervatoře, 1911.

BURGHAUSER, Jarmil – CLAPHAM, John. Thematický katalog. Bibliografie. Přehled života a díla. Praha: Bärenreiter Editio Supraphon, 1996. ISBN 80-7058-410-6

DVOŘÁK, Otakar. Můj otec Antonín Dvořák. Příbram: Knihovna Jana Drdy, 2004. ISBN 80-86240-78-9

FOERSTER, Josef Bohuslav. Stůl života. Praha: Zátiší, knihy srdce i ducha B. M. Klika, 1920.

HEJDA, František Karel. Z umělecké cesty. In: Dalibor. Pamětní list. Praha, 1901.

HELFERT, Vladimír. Leoš Janáček: Obraz životního a uměleckého boje. I. V poutech tradice. Brno: Oldřich Pazdírek, 1939.

JANÁČEK, Leoš. Za Antonínem Dvořákem. In: Hudební revue IV. Dvořákův sborník. Praha: Umělecká beseda 1911.

KALENSKÝ, Bohuslav. Antonín Dvořák, jeho mládí, příhody a vývoj k usamostatnění. In: Antonín Dvořák: Sborník statí o jeho díle a životě: Péčí hudebního odboru Umělecké besedy. Praha: Umělecká beseda, 1912.

KUNA, Milan a kol. Antonín Dvořák: Korespondence a dokumenty. Praha: Bärenreiter Editio Supraphon, 1987 – 1995, svazek 1 – 4. ISBN 80-7058-336-3 (svazek 4); Praha: Editio Bärenreiter Praha, 2004, svazek 10. ISBN 80-86385-26-4

KVĚT, Jan Miroslav. Mládí Antonína Dvořáka. Praha: Orbis, 1943.

MICHL, Josef. První přednáška u Antonína Dvořáka. In: Hudební revue IV. Dvořákův sborník. Praha: Umělecká beseda 1911.

PROCHÁZKA, Rudolph. Das romantische Musik – Prag: Charakterbilder. Saaz i. B.: Dr. H. Erben, 1914.

SLAVÍKOVÁ, Jitka. Dvořák a Anglie aneb Země, které mnoho dlužím. Praha a Litomyšl: Paseka, 1994. ISBN 80-85192-87-X

SUK, Josef: Dopisy o životě hudebním i lidském. Ed. Jana Vojtěšková. Praha: Editio Bärenreiter Praha, 2005. ISBN 80-86385-31-0

ŠOUREK, Otakar. Život a dílo Antonína Dvořáka. Praha: SNKLHU, 1954 – 1957, sv. 1 – 4

ŠOUREK, Otakar. Z Dvořákovy cesty za slávou. Praha: Hudební matice Umělecké besedy, 1949.

ŠOUREK, Otakar: Dvořák ve vzpomínkách a dopisech. Praha: Topičova edice, 1940.

TLUSTÝ, František. Antonín Dvořák v epizodách a anekdotách. Chrudim: A. Kiesl, 1935.

VACH, Ferdinand. Dvořák v Kroměříži. In: Hudební revue IV. Dvořákův sborník. Praha: Umělecká beseda 1911.

ŽIŽKA, Leoš Karel. Mistři a mistříčkové: Vzpomínky na české muzikanty let 1881 – 1891. Praha: vlastním nákladem, 1947.

Kritiky a články z periodik: Dalibor, Národní listy, Ruch, Světozor, Cecilie