česky | English

alfred

OPUSOVÉ ČÍSLO -
ČÍSLO V BURGHAUSEROVĚ KATALOGU 16
DATUM VZNIKU dokončeno 28. září 1870
DATUM A MÍSTO PREMIÉRY rozhlasové provedení ukázek: 6. února 1938, Praha (německy)
kompletní jevištní provedení v českém překladu: 10. prosince 1938, Olomouc
kompletní koncertní provedení s původním německým libretem: 17. září 2014, Praha
INTERPRET PREMIÉRY 6. února 1938: Walter Windholz - Alfred, Richard Kubla - Harald, Fine Reich-Dörich - Alvina, Julius Gutman - Sieward, rozhlasový orchestr, dir. Georg Singer
10. prosince 1938: Otto Kubín - Alfred, Anna Richterová - Alvina, Jaroslav Sobota - Dorset, Boris Jevtušenko - Sieward, Ada Frank - Gothron, Adolf Richter - Harald, Štefa Petrová - Rovena, Jan Dvorný - posel, dir. Adolf Heller, režie: Oskar Linhart
17. září 2014: Felix Rumpf - Alfred, Ferdinand von Bottmer - Harald, Petra Froese - Alvina, Peter Mikulas - Sieward, Jorg Sabrowski - Gothron, Tilmann Unger - Dorset, Jarmila Baxova - Rovena, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Filharmonický sbor Brno, dir. Heiko Mathias Forster
1. VYDÁNÍ Český rozhlas, 2014, Praha
AUTOR TEXTU Karl Theodor Körner
INSTRUMENTACE 2 flétny, 2 hoboje, 2 klarinety, 2 fagoty, 4 lesní rohy, 2 trubky, 3 pozouny, tympány, housle, violy, violoncella, kontrabasy + smíšený sbor + sóla
ČÁSTI / VĚTY
1. dějství: Tábor Dánů
2. dějství: Pustá lesní krajina
3. dějství: Skalnaté místo v lese
OSOBY král Alfred - baryton
Alvina, Alfredova snoubenka - soprán
kníže Harald - tenor
kníže Gothron - bas
sluha Sieward - bas
Dorset, Alfredův přítel - tenor
Rovena, Alvinina družka
DURATA cca 140 min.

 


okolnosti vzniku

V době kompozice své operní prvotiny Alfred byl devětadvacetiletý Dvořák již osm let členem orchestru Prozatímního divadla jako violista. Téměř každodenní účinkování v mnoha nejrůznějších operách minulosti i současnosti mělo na jeho uvažování o hudební tvorbě silný vliv. V průběhu 60. let se navíc na repertoáru začínají objevovat také významná díla české provenience, především Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta a Dalibor Bedřicha Smetany. Dvořák měl v té době na kontě již celou řadu děl nejrůznějších žánrů: symfonie, smyčcové kvartety, písně aj. Skladatelovo odhodlání zmocnit se nově také operní formy však bylo podmíněno získáním vhodného libreta, což nebylo nijak snadné: česká libretní literatura byla poměrně chudá a její úroveň přinejmenším diskutabilní. Jak si povzdechl ve svém článku Bedřich Smetana, „o dobrá libreta jest větší nouze, než o dobré komponisty.“ Dvořák byl navíc jako autor ještě zcela neznámým pojmem a jeho finanční možnosti mu nedovolovaly nové libreto koupit. Proto se rozhodl použít téměř šedesát let starý německý text, Alfred der Grosse, jehož autorem byl německý novoromantický básník Karl Theodor Körner (1791-1813). Libreto, jehož děj se odehrává roku 878 kdesi v Anglii během anglicko-dánské války, už před Dvořákem zhudebnili Johann Philip Schmidt, Josef Joachim Raff a Friedrich von Flotow a ještě před nimi o látku údajně projevil zájem i Ludwig van Beethoven. Operu se stejným námětem zhudebnil také Gaetano Donizetti, jeho Alfredo il Grande je však komponován na jiný text. Jedná se o jediný případ, kdy Dvořák zhudebnil německé libreto a pokud zpočátku uvažoval o provedení na scéně Prozatímního divadla, mohl předpokládat, že bude pořízen český překlad. Taková situace nebyla v tehdejší praxi zdaleka výjimečná, je to třeba i případ oper Škroupových či Skuherského, a dokonce i libreto Smetanovy Libuše bylo původně napsáno v němčině.


charakteristika

Příběh byl v libretu původně rozvržen do sedmi obrazů, Dvořák osamostatněním prvního z nich a sloučením některých ostatních vytvořil tři dějství. Na podobu zhudebnění mělo významný vliv Dvořákovo mimořádné - a v té době ještě značně nekritické - zaujetí Wagnerovým dílem. Partitura Alfreda tak nese řadu typických znaků tvorby bayreuthského Mistra: hojné využití příznačných motivů, hustá orchestrální sazba, „nekonečné“, bohatě modulující melodie. Když byla opera po mnoha letech poprvé uvedena na scéně, kritika dokonce poznamenala, že „partitura Alfreda je wagnerovštější než Wagner, Dvořákovo podlehnutí velkému vzoru je zde svou upřímností téměř bezvýhradné.“ Dílo představuje sice formálně neucelený a výrazově neosobitý, ale přece jen slibný projev autorova smyslu pro působivost sborových scén a plnost orchestrálního zvuku. Zajímavým kompozičním detailem je skutečnost, že příznačný motiv charakterizující krále Alfreda je téměř totožný s melodií De Geyterovy Internacionály. Ani jeden z autorů však nemohl „opisovat“: Pierre De Geyter napsal Internacionálu až o osmnáct let později a Dvořákova opera nebyla za autorova života nikdy provedena.


úvodní strana partitury

vznik partitury a její další osudy

Přestože neznáme přesné datum započetí práce na opeře, podle průběžně datovaných částí partitury lze soudit, že kompozice Dvořákovi zabrala přinejmenším pět měsíců. Dokončena byla – podle skladatelovy vlastní poznámky v závěru partitury – dne 28. září 1870. Další necelý měsíc zabrala kompozice předehry, dokončena byla 19. října. Podle Dvořákova životopisce Otakara Šourka považoval skladatel operu za začátečnický pokus a „existenci její partitury tajil až do své smrti i před nejbližšími přáteli.“ Nicméně podle vzpomínek klavíristy a pedagoga Josefa Jiránka Dvořák nejenže partituru netajil, ale dokonce ji dal k posouzení osobnosti, která u nás představovala největší hudební autoritu té doby, Bedřichu Smetanovi. Jiránek byl Smetanovým žákem, dokonce u něj nějaký čas bydlel, a lze tedy předpokládat, že jeho svědectví je věrohodné. Jaký byl Smetanův názor, se z pamětí již bohužel nedozvídáme: „Jak vyzněl úsudek Smetanův, nevím, také ne, kam se ta opera poděla (u Smetany nezůstala). Není vyloučeno, že ji Dvořák spálil.“ Poslední Jiránkova poznámka vychází z faktu, že podobný osud potkal řadu Dvořákových raných děl: autor je v důsledku přísné autokritiky zničil; případ partitury Alfreda to však není. Dvořák, pokud je známo, nikdy později o provedení neusiloval, opera dokonce nefiguruje ani na jednom z Dvořákových seznamů vlastních děl. Výjimkou je pouze předehra, kterou skladatel hodlal uvést roku 1881 na akademii Spolku českých žurnalistů. Předehra však byla nakonec nahrazena jinou skladbou (není známo, zda na Dvořákovo přání, nebo z jiných důvodů). Na svoji operní prvotinu však Dvořák zcela nezanevřel. Když v roce 1875 komponoval operu Vanda, pro milostnou scénu Vandy a Slavoje využil hudebního materiálu (jen v transpozici do jiné tóniny) z duetu Alviny a Haralda z prvního jednání opery Alfred.



oznámení premiéry r. 1938

premiéra a další osudy díla

Zatímco předehra byla pod názvem „Tragická ouvertura“ poprvé uvedena necelý rok po autorově smrti na koncertě České filharmonie 4. ledna 1905, ukázky z dalších částí díla mohli poprvé slyšet až rozhlasoví posluchači 6. února 1938 v německém vysílání pražského rozhlasu. Celá opera si musela na svoji jevištní premiéru počkat až do prosince téhož roku. Prvního - a dodnes jediného – jevištního nastudování Alfreda se ujalo tehdejší České divadlo v Olomouci. Opera byla uvedena v českém překladu Anny Richterové, která také zpívala roli Alviny, inscenaci nastudoval dirigent Adolf Heller. O premiéru byl pochopitelně veliký zájem, do Olomouce přijela řada hudebníků a také skladatelova dcera Magda a syn Antonín. Další ojedinělá možnost slyšet alespoň průřez operou nastala v den stodvacátého výročí Dvořákova narození, 8. září 1961, kdy ukázky z díla vysílal plzeňský rozhlas v interpretaci Plzeňského rozhlasového orchestru řízeného J. Blackým a se sólisty plzeňské opery. Světová premiéra opery s původním německým libretem se odehrála 17. září 2014 v koncertním provedení v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha.

 


význam díla

Přestože tato raná Dvořákova opera nemá šanci stát se repertoárovým kusem a vždy bude v kontextu skladatelova operního díla považována spíše za jakousi raritu, její bližší poznání je žádoucí přinejmenším kvůli lepšímu pochopení kontinuity Dvořákova skladatelského vývoje a východisek, na nichž budoval svůj kompoziční styl na přelomu 60. a 70. let. Určité způsoby řešení, které skladatel nastolil v tomto raném díle, se pak prolínají celou jeho další tvorbou dokonce až k závěrečné Armidě.


 

obsah opery

děj se odehrává v Anglii roku 878

PRVNÍ DĚJSTVÍ:
Dánské vojsko vedené knížaty Haraldem a Gothronem se po vítězné bitvě s Angličany utábořilo ve svém ležení a chystá se k veselým oslavám. Jediný Gothron nesdílí toto veselí, neboť předešlé noci se mu ve snu zjevil anglický král Afred s vítěznou korunou na hlavě. Harald mezitím přivádí svoji družinu a zajaté Brity. Mezi nimi je i Alfredova snoubenka Alvina, které se Harald začne ihned dvořit. Marně se vak snaží získat její náklonnost, marně ji vyhrožuje. Alvina ho odmítá a raději se nechává uvěznit. 

DRUHÉ DĚJSTVÍ:
Král Alfred se od svého sluhy dozvídá, že jeho vojsko bylo přemoženo a Alvina se dostala coby zajatec do rukou nepřítele. Alfred se rozhodne, že se do tábora Dánů dostane v přestrojení za harfeníka. Cestou do ležení se ocitne u hradní věže, kde je uvězněna Alvina a oknem zaslechne její zpěv. Alfred slibuje dívce brzkou záchranu. Náhle je však překvapen Gothronovou družinou, která domnělého harfeníka odvleče do tábora. Mezitím se Alvině podaří uprchnout z vězení a přichází do tábora Dánů právě ve chvíli, kdy Alfred odhalí svoji pravou totožnost. Oba využijí momentu překvapení a prchají z dánského ležení, zatímco Gothron se s hrůzou rozpomíná na svůj sen.

TŘETÍ DĚJSTVÍ:
Ke skupině britských vojáků dorazí Alvina se zprávou, že král je živ a je již na cestě za svoji družinou. Poté, co je přiměje, aby se také vydali za svým vladařem, je náhle překvapena Haraldem a znovu je odvedena do zajetí. Ve vězení s britskými zajatci dělá Harald znovu Alvině milostné návrhy, ta však i tentokrát odmítá. V tu chvíli sem však již vtrhne vítězné Alfredovo vojsko a zatímco si Harald bere život, Alfred s Alvinou jásají nad šťastným shledáním. Lid provolává slávu milovanému vladaři a svobodě.